V posledních letech hodně přemýšlíme nad Evropou a nepochybně i nad ideou "trvale udržitelného rozvoje" s jejími dopady na člověka. Cílem článku je úvaha o přiměřenosti.
Evropu chápu jako světadíl po zeměpisné stránce. Chápu ji jako civilizační a kulturní prostor pro rozličné národy, které v ní žijí s rozmanitou kulturou, rozmanitou historií a s i etickými a morálními přístupy k nejrůznějším problémům i vztahům k vlastní historii a tradici. Právě tato rozmanitost způsobuje neustálý pohyb směrem ke světu, jehož jsme součástí i směrem dovnitř ve vztazích mezi různými společnostmi, které spojuje vědomí evropského prostoru a i vědomí nutnosti neustálého rozvoje a jeho udržitelnosti v neustále se měnících sociálních i politických podmínkách.
Evropská identita, vše se odvíjí od lidského vědomí a vůle
Dějepis nám ukazuje pouze určitý výsek z lidského konání v minulosti, urputně se učíme letopočty, jména významných osobností, které poznamenaly dějiny, většinou jsou tyto informace čerpány z kronik a listinných dokumentů, pokud máme to štěstí, že nebyly zničeny a jsou uchovány v archivech, ale to k všeobecnému poznání kulturního zázemí Evropanů pro pochopení jejich společné identity rozhodně nestačí. Je třeba hledat v té zmíněné rozmanitosti stopy společné vůle na tomto kontinentu. Nejen jak žít v tomto prostoru, ale i ho obývat, rozvíjet poznané společné hodnoty. Těmito hodnotami rozumím: etický postoj k člověku a jeho svobodnému rozvíjení osobnosti s cílem posilovat toto určité zázemí, postoj k otázce spravedlnosti, vymahatelnosti práva, důstojnosti člověka od početí až k smrti a i po smrti. Další podmínkou je úcta k předkům, úcta k rodině a k rodičovskému poslání a k výchově potomstva nejen v rodinách. V neposlední řadě stojí reálný a moderní vzdělávací proces, aby již v dospělosti uměl zaujmout vlastní zralý postoj ke svému přirozenému prostředí a mohl tak plně chápat neutuchající snahu tendující ke kvalitě života a jeho plného poznání ze samotné podstaty. Jen tak může svobodnou vůlí dospět k úctě k přírodě, k člověku a vědecky pak shrnout pro určité období své závěry a pokládat i další otázky o smyslu a poslání života v celém jeho smyslu a významu.
O užitečnosti krátkodobých řešení a ekologická odpovědnost pro budoucnost
Současné problémy, které se nám v poslední době nějak navršily se snažíme rychle a co možná nejúčinněji řešit, aby jejich dopady neměly v konci katastrofickou podobu. Naše moderní technologie nám umožňují rychlá řešení v čase a prostoru. Uvažujeme o změnách podnebí, které mají vliv na zemědělství a potravinovou základnu, na přírodní prostředí a v této souvislosti i na zdraví lidí a víme, že člověk je i sebedokonalejšími technologiemi nenahraditelný pro své zcela zvláštní schopnosti, které ho staví nad ostatní tvorstvo a činí ho odpovědným za jeho konání ve svobodné vůli a rozumu. I když lze vítat každou vizi, která by ho mohla částečně nahradit v některých oblastech, pokud mu však dá prostor k dalšímu vývoji a možnost zkvalitnění jeho jedinečných schopností. Krátkodobá řešení dokáží zmírnit dopady horka, sucha, nebo naopak hrozících povodní a tsunami, kterých se obává mnoho lidí, protože je dovedeme předvídat a včas odhalit hrozící nebezpečí, a tím zachránit důležité zdroje života, lidi, kteří se mohou stát snadno nevinnými obětmi katastrof. Ale současně si musíme s pokorou přiznat, že tato nebezpečí na zemi a z vesmíru nelze jednou provždy odvrátit jediným pokusem, ale dlouhodobým působením odstraňovat ekologické hrozby způsobené i naší činností, které jsme schopni identifikovat v naší současné době, vyhodnotit a snad i omezit.
Zajímavé projekty, možnosti seberealizace, otázka reálného uvažování
A tak si klademe různé úkoly, do nichž je zapojena spousta organizací a lidí, kteří v nich působí a v nichž vyvíjejí svou činnost. Konají tak ze svého přesvědčení a i na základě svých poznatků, získaných vzděláním ve vědách, které uplatňují s velkou horlivostí. Ekologie je velké téma, ale i běh na dlouhou trať, zvláště v Evropě, která je dlouhodobě zatížena minulou průmyslovou výrobou a těžením i stavebnictvím za podmínek, které se následky příliš nezabývaly a tradice, vztahující se k činnosti člověka k přírodě a k čerpání jejich zdrojů nahradila věda, která však neodpověděla na mnoho otázek do budoucnosti, ale napomáhala budování časově omezeného úseku - tady a teď. Nyní je to všechno jen a jen o penězích, nebo především o zralých postojích k problému?
Přirozené vědomí odpovědnosti k přírodě nad lidskými zákony?
Vědomí odpovědnosti k přírodě a prostředí však nestačí pěstovat až v dospělosti, když už hoří, ale od dětství. Vědomí odpovědnosti má i morální stránku, kromě toho, že vychází mnoho zákonů, které obsahují samozřejmě i sankci ze znečišťování vod, ovzduší, lesů i luk, pastvin a přírodních zdrojů, na nichž je závislá celá řada živočichů, o čemž nás spravuje zákon o ochraně přírody a krajiny. I toto velké téma má přímou souvislost s kulturním a civilizačním prostorem, který v našem čase obýváme. Není to žádná novinka, protože i naši předkové chápali, i bez našich moderních technologií, že nelze libovolně přetěžovat půdu, aby dávala kvalitní úrodu, že nelze bezmyšlenkovitě sázet stromy a pěstovat lesy a nerozumně je vytěžovat, protože chrání nejen půdu, ale také ovzduší, ochraňovat živočichy před vyhynutím, apod., protože tak konali s myšlenkou na přežití nejen v přítomnosti, ale i do budoucnosti. Spatřovali totiž budoucnost ve svém potomstvu.
V Evropě se množí zákony, Charty, různé úmluvy spojující vůli lidí se podle nich chovat. Ruku na srdce: běžný člověk není schopen je ani shromáždit, aby pochopil souvislosti, k čemu společnost cílí, za co může dostat tučnou pokutu, nebo dokonce ho může stihnout i trest za nějaké porušení své zákonné povinnosti, když nemá vypěstováno přirozené vědomí odpovědnosti k přírodě, protože není na ni ve všem až tak závislý, jako lidé v minulosti. Protože pokud se nebude něčeho dostávat, odněkud se to doveze a naplní se momentální poptávka. Opravdu to tak funguje? Nechť si každý, komu tyto otázky víří hlavou a leží na srdci, zodpoví sám podle svého vědomí a svědomí i zkušeností.
Člověk a jeho oprávněný zájem i právo na slušný život
Evropa není skleník, v kterém se její obyvatelé snaží dospět k ideálu života, ale ekonomické, ekologické a sociální zájmy, jako tři vytčené pilíře udržitelného rozvoje nejsou oproštěny od problémů, které způsobuje, řečeno prostě, lidský faktor svými nároky na životní standard.
A jsme v ekonomické oblasti
V poslední době často mluví ekonomové k veřejnosti a nabádají, straší a předkládají své poznatky. Mnoho lidí jim nerozumí, protože se vyjadřují v pojmech a číslech, které vypadají hrozivě, ale málokdo si umí představit nějaké souvislosti, jen to v něm vzbuzuje existenční úzkost. Další oborem, který o sobě dává nyní vědět jsou sociologové, kteří se snaží řešit společenské jevy a vztahy mezi jednotlivci, skupinami i ve společnosti obecně. A tak se lidem nezasvěceným zdá současná situace bezvýchodná i v souvislosti s politickými činnostmi. Zdá se, že jsme zase tam, kde jsme byli - tady a teď. Hoří nám snad za patami? Politici, kteří svou veřejnou činnost realizují na základě voleb a podle svých programů, mají plné ruce práce,protože musí plnit mnoho úkolů, ale nemohou zacpat díry, kterými profukuje. Svět se zdá být ve varu a i obyčejný pozorovatel si řekne: co se vlastně stalo. Stojí ve středobodu těch naléhavých apelů, zasahujících jeho osobní život, vyvolávající v jeho psychice strach z blízké budoucnosti, pociťuje hrůzu ze stáří, z nezaměstnanosti a tudíž i neschopnosti si našetřit do rezervy peníze, aby udržel svůj navyklý standard a ještě se postaral o své nejbližší.
Sociální podmínky nejsou jen o penězích
A jsme ve třetím pilíři trvale udržitelného rozvoje - v sociální oblasti, která je utlačována ekonomickými a ekologickými zájmy, na které se vynakládá spoustu finančních prostředků. Ať se každý sám o sebe postará, ať si každý naspoří, aby se nemuselo vydávat tolik financí na dávkách a příspěvcích, protože je třeba pokrýt důchodovou sféru, v níž je čím dál víc lidí nejen věkem zralých do důchodu, ale i předčasných důchodců. Ale aby lidé mohli být činní do vysokého věku, kterého nyní dosahují, a být i nezávislí, čímž by se odlehčil problém s důchodovým věkem, je třeba, aby byli uplatnitelní na trhu práce, nebo v podnikatelské soukromé sféře. Kde je vlastně problém? Zkuste si odpovědět sami. Je třeba posilovat rodinnou politiku, aby nebylo tolik osamělých matek s dětmi v sociální síti a v registru dlužníků v patách s exekutory. V této situaci uvízlo i mnoho seniorů, kteří vyrovnávají své nedostatečné finanční prostředky mnohdy neuváženými půjčkami nebo neuváženým ručením svým dětem či vnukům, kteří se dostali, ať svou vinou či okolnostmi do platební neschopnosti.
Stáří, nemoci, osamělost
A co s těmi lidmi, o které se nikdo nepostará? Ne, že by mnohý nechtěl, ale nemůže, protože sám se potácí v problémech, aby neztratil svou pracovní příležitost, na kterou třeba i dlouho čekal absencemi v práci. Ano, je to o vztazích v rodinách a mezi lidmi, je to o lásce a vědomí sounáležitosti k lidskému rodu. Je to o slušnosti, etice a přiměřenosti v životě i v představách jak žít, abych dosáhl štěstí, je to i o prostém přemýšlení o životě a jeho hodnotě samé. Ale to je na samostatnou úvahu.
Co k tomu dodat?
Jistě, že bylo i v minulosti vypracováno spoustu koncepcí v každém pilíři a jistě, že mnoho lidí, odborně zdatných i horlivců, našlo svou seberealizaci a uplatnění v nejrůznějších oborech. Čím více úvah, projektů a nápadů, tím větší potřeba peněz na jejich zrealizování. Ale pokud tyto tři pilíře, které jdou ruku v ruce spolu k určitému cíli, který musíme spravedlivě uznat jako potřebný i pro budoucnost, jistě, že spolu v tomto výhledu souvisejí.
A co člověk?
Uvažme, že ve středobodu všeho je současný člověk, který řeší co je pro něho podstatné v životě a ve vztazích k prostředí, v němž se snaží přežít se zárukou naplnění jeho oprávněných zájmů a vymahatelných práv. Člověk jako společenský tvor a součást přírody, obdařený svobodnou vůlí a rozumem. Určitě by byla namístě změna hodnot a životního stylu a přiměřenosti ve všech oblastech života a pojmy, kterými se hemží nejen právo, ale i ostatní sociální vědy, opatřit přiměřenými, pochopitelnými obsahy, aby se v životních situacích bylo čeho chytit, až dojde na lámání chleba. Je třeba také dát důvěru rozumu více než vysokým a často bezobsažným ideálům a uchovat zázrak života od početí až po smrt ve velké úctě a důstojnosti, Jsme přece moderní lidé s hlubokými zkušenostmi, provázení tradicemi předků v našem evropském prostoru, kteří dokázali toho hodně překonat. Měli totiž smysl k přežití, aniž by potřebovali hlubokomyslnou teorii. Bylo to láskou a úctou k životu samému. A to platí nejen pro naši zemi, ale i pro celou Evropu, propojenou historií, zkušeností, vědou, etikou, právem i lidskou sounáležitostí. . .
