Antika: Umění a vzdělání: Ammianus Marcellinus, Rerum gestarrum (O tom, co se stalo)

Když už nevíte, pro kterou knihu byste sáhli, zkuste antickou literaturu, která vás potěší svým klidným plynutím a elegancí v projevu. Nebudete zklamáni. Se starým Římem nás toho mnoho spojuje. Jsou to naši předchůdci.

Máme to štěstí, že můžeme sáhnout ke knihám antického dějepisného písemnictví, které nám přibližuje dobu jejich autorů. Jednak je pro milovníky antiky zajímavé nahlédnout do originálu díla dějepisce a jednak je čtenář uchvácen krásným stylem knihy, který autenticky přibližuje dávnou atmosféru starého Říma.  Může se rozhodnout, zda je pro něho přínosnější držet v rukou knihu dávného autora nebo se raději uchýlí k literatuře, která zprostředkovává informace v co největší stručnosti a vypouští vůni dávných časů, o nichž můžeme jen snít jako o dobrodružstvích, do kterých se nám zmenšuje jinak bohatý život Římanů 4. století n.l., na sklonku moci a existence tisícileté  říše.

Ammianus Marcelinus, autor knihy O tom, co se stalo, se narodil v roce 330 v syrské Antiochii nad Orentem a zemřel mezi rokem 395 – 400 v Římě. Na nebi 4. století zazářila vedle něho další hvězda – básník Claudius Claudianus, egyptský Řek, který nebyl stejně jako Marcellinus rodem Říman.

Antiochie nad Orentem, z níž Ammianus pocházel rodem, bylo jedno z nejkrásnějších měst hned po Konstantinopoli a Římě. Výstavnost města dokumentují monumentální zbytky architektonických pamětihodností těch časů v dnešní turecké Antakyi. Pocházel ze svobodného rodu, i když ne z nejvyšších vrstev a bylo mu dopřáno solidní vzdělání. Jeho úroveň vzdělání dosvědčuje fakt, že se stal oficiálním členem poselstva ke vzdělanému perskému satrapovi Jovinianovi. Své jazykové znalosti obohatil o latinu, která byla nevyhnutelná pro plnění úředních povinností a vojenskou kariéru. Ovládal i perštinu, jazyk soudní perské říše.

Od roku 350 náležel do elitního sboru protektorů, příslušníků císařské gardy, kterým se otvírala slibná perspektiva vyšších důstojnických postů. Zřejmě v letech 378 – 380 přišel naposledy do Říma a dá se snadno předpokládat, že tu r. 383 zažil proticizinecká opatření, o kterých se v knize zmiňuje. Opěrným bodem pro zjištění jeho života v těchto letech je řecký list brilantního rétora a epistografa Libania z r. 392. V němž mu blahopřeje, že se mu podařili se v Římě úspěšně uchytit, a Věčnému městu k slavnému spisovateli. Nemáme však žádnou památku od jiných spisovatelů, kteří by se o něm zmiňovali. A to je důvod, proč neznáme datum jeho smrti.

Ammianus měl velký cíl, když se rozhodl sepsat rozhodující události přesně a pravdivě ve své knize. Před očima měl vzory nejlepších antických historiků. A i když nedospěl na pragmatickou koncepci a kritičnosti Řeků Thukydida či Polybia, ani na sallustiovské vystižení kořenů současného napětí či na Tacitovy psychologického hlubokého vnoření,. Nemá ve svém čase seberovného. Tacita, na jehož Historie chtěl navázat i tím, že své dílo začal císařem Nervou, dokonce ještě předstihuje v objektivitě, i když jeho hodnocení nejsou odosobněné a v jednotlivostem by snesly trochu kritičnosti (Ursicinus, Julianus).

Celkovou spolehlivost jeho díla nelze zpochybňovat, proto je nejdůležitějším pramenem pro římské dějiny v období let 354 - 378, nejen pro politické či vojenské, ale pro sociální a hospodářské dějiny. Přitažlivost jeho díla je také v tom, že zachycuje jednu z etap přechodné fáze mezi otrokářským a feudální společenským systémem. Zajímavé je také svědectví o postupné barbarizací říše a o vztazích mezi provinciemi a barbary. Přináší také zajímavé informace pro dějiny Francie, Británie, Německa, Balkánu, severní Afriky, Blízkého východu a dalších oblastí.

Zajímavé kapitoly jsou také o poměrech v panonských provinciích, zejména o bojích se Sarmatmi a Kvády, protože tyto zprávy mají přímý vztah k území dnešního Slovenska. Jde o zápas Constantina II., který se r. 358 rozhodl definitivně skoncovat s Kvády přímo na slovenské půdě.  A také se dozvíme o Valentianově aktivitě ve zpevňování hraničního pásma a vstup římské armády na slovenské území r. 375. Mohou se tím rozumět římské stanice ve Stupavě, Děvíně či Bratislavě.

Ammianus si zaslouží plnou důvěru proto, že své dílo postavil na relativně spolehlivých pramenech. Údaje shromažďoval z archívů. Kde nahlížel do úředních spisů a deníků úředníků, obracel se na očité svědky, o tom píše v příslušných kapitolách.

Pro čtenáře, kteří mají rádi antickou literaturu toto dílo přinese mnoho pěkných chvil, neboť je příjemné a plynoucí ve svém vyprávění. Nezklame ani studenty, kteří se potýkají s římskými dějinami, protože v něm najdou mnoho údajů, které nemusí být v učebnicích zaznamenány.  Pro ty, kteří se ještě s antickými díly nesetkali, může být četba obtížnější, ale by škoda, kdyby se takových knih vzdali nadobro. Připraví se o mnoho zajímavých zážitků a vědomostí.