Antika: Velcí muži Říma. Gaius Julius Caesar.

Trojice Caesar, Crassus a Pompeius je známá všem školákům a studentům, i těm vysloužilým veteránům vzdělávacího procesu. A přesto není od věci se k tomuto muži vrátit a vzpomenout na jeho velké činy politika, i na jeho chyby.

Nedávno jsem sledovala dost letitý film, J.F.K., který pojednával o nastoupení prezidenta Kennedyho do funkce amerického prezidenta až po den, kdy byl na něho spáchán atentát v Dallasu, což mnozí z nás pamatují. Proběhla tam taková poznámka: myslel si snad, že je Caesar?  Vskutku, po něm padl jeho bratr Robert Kennedy a později Martin Luther King a smrt ukončila jeho sen. Svět se rozkymácel a znebezpečněl.  

Film i vzpomínky mne inspirovaly, abych připomněla Caesarův život a jeho politické a literární dílo v takovém rozsahu, který si zaslouží a povzbudí i ty, kteří si z římských dějin pamatují pouze jméno Caesar, aby zalistovali ve starých učebnicích, nebo si pořídili jeho krásné Zápisky o válce galské.  

Jeho bitvy jsou pro historii poučné, jeho dílo o válkách galských je stále vyhledáváno, neboť má velkou literární hodnotu a po ní i informační. Apropó, římská literatura přinesla mnoho zajímavého a určitě není od věci si občas něco přečíst, když jsme se už přiznali, že Římané jsou naši předchůdci; ne zrovna proto, abychom opakovali jejich některé šílenosti, to ne, ale poučili se z chyb a pochybení.

Po Caesarově vraždě tehdejší svět též znebezpečněl, neboť odešel člověk, který na svých bedrech nesl tíži kumulovaných vysokých funkcí, které si vyžadovaly zkušenosti, znalosti, energii a bojovnosti, odvahu a duševní rovnováhu; určitě nebude mít čtenář na mne zlost, když napíši, že duševní rovnováha římskému člověku často chyběla. Caesarovi zřejmě ne. On měl totiž také sen a šel za ním. Není snadné zrekonstruovat jeho běh života, protože jeho životopisů je mnoho a každý klade důraz na jiné události. Mojí snahou je se na něho dívat z jiného úhlu pohledu a zobrazit slovy jeho lidský charakter. Když nás studium dějin na jakémkoliv stupni vzdělávacího procesu stále tlačí do válek, letopočtů a neuvěřitelně riskantních strategií, nějak si neuvědomujeme, že mluvíme o člověku, který v dějinách stojí jako předchůdce našich moderních dějin a který byl i ve středověku sice obdivován, ale jaksi příliš sebestřednému středověkému člověku chyběla jeho plánovitost, velkorysost, lidský rozměr, jímž šel za svým snem.

Začněme tedy tím, že Caesar byl v roce 59 př. n.l. zvolen konzulem. Republika, která předcházela jeho éře, už dohasínala a za jeho spolukonzula zvolila zarytého konzervativce Bibula. Caesar rychle jednal; okamžitě naznačil cestu k autokratické budoucnosti Říma a ve své funkci mohl prosadit řadu opatření ve prospěch svůj i druhých dvou triumvirů – Pompeia a Crassa, a neohlížel se na opozici. Ani poté, co se za doby republiky všechno stalo (bratři Gracchové, pozemková reforma a udělování římského občanství) a jejich děsivý konec), včetně Sullovy krvavé diktatury, nechtěl jít už ve stopách tradic.

Caesar a Cato.

Jeden z prvních kroků, které Caesar učinil ve funkci konzula, bylo uspokojení Pompeiových vysloužilců prostřednictvím pozemkového zákona. Na ten byli všichni přecitlivělí. Samozřejmě, že jeho úhlavní nepřítel Cato v senátu toto opatření zablokoval, ale Caesar se nelekl; donucovacím opatřením si zajistil jeho přijetí v lidovém sněmu a svého spolukonzula dal fyzicky napadnout, což mu Římané dlouho nemohli odpustit, přesně, až do smrti.

Caesar a Pompeius.

Jeho triumvirové mu poskytovali veřejnou podporu. Takže jejich koalice vyšla na veřejnost a Pompeius se oženil s jeho dcerou Julií. Caesar se postaral o ratifikaci zeťových opatření na východě a podělili se spolu o lukrativní odměnu za podporu, kterou poskytli egyptskému králi.

Caesar a Crassus.

Crassa Caesar uspokojil tím, že jeho přátelům výběrčím, kteří žádali marně slevu na asijských kontraktech, zajistit výhodné finanční úlevy a také se hlavně postaral o to, aby byla jednání v senátu i ve sněmu otevřeně zveřejňována, takže tím zamezil jeho členům spřádat proti němu tajné intriky.

Došlo na vlastní Caesarovu kariéru.

Když zařídil všechno, co bylo nutné a uspokojil své dva triumviry, tak bylo na nich, aby pomohli Caesarovi v jeho vlastní politické kariéře. Caesar totiž zjistil, že má mimořádný vojenský talent; působil totiž jako správce Zadní Hispánie, tam získal zkušenosti a sebepoznání a nyní chtěl uplatnit svou rostoucí ctižádost a získat ve státě přední postavení. Pro směšnou provincii, Zadní Hispánii, ho bylo přeci škoda. Senátem si dal přidělit mnohem významnější provincii, která se skládala z Galie Předalpské (severní Itálie) spojené s Illyrikem (Dalmácie). Zřejmě mu šlo o to, aby mohl vést armádu na území bývalé Jugoslávie. Promyslel si, že bude nejlepší, když nastoupí do úřadu správce provincie, jen co mu vyprší funkce konzula. Než odešel z Říma, domluvil se, mladým politikem Clodiem, aby mu pohlídal zájmy v hlavním městě s pomocí četných zděděných klientů, městských banditů a obchodních sdruženích či kolegií, jejich vykořisťování převedl Clodius do roviny rafinovaného umění. Pokračování tohoto příběhu najdete v Zápiscích o válkách galských, na které tímto odkazuji.

Caesar a Cicero.

Pompeius navrhl v Římě nevídané dlouhé díkuvzdání na počest slavných vítězství svého kolegy, triumvira Caesara.  Dokonce návrh podpořil i republikán Cicero. Ale udělal to z vděčnosti nikoliv k Caesarovi, ale Pompeiovi. Cicero se totiž ocitl v úzkých; za doby svého konzulátu dal popravit několik lidí a na to se nezapomnělo. Nejvíce mu je zazlíval Clodius, který ho hodně nenáviděl. Tribun Clodius  v roce 58 př. n.l. vyštval Cicerona totiž do vyhnanství. Nuže, tribun Clodius ale něco přehnal, což se mu nevyplatilo. Zavedl neomezené rozdělování obilí římskému obyvatelstvu, a to zcela zadarmo a předčil i Catonovo dřívější podobné opatření a mnoha lidem se to zdálo přehnané. Začalo se totiž ukazovat, že se obrací proti Pompeiovi, a ten měl pocit, že v tom má podíl Crassus. Pompeiovi nezbývalo, než se ohlédnout po nových spojencích a tu si vzpomněl na Cicerona a povolal ho zpět do Říma z vyhnanství.

Nová taktika.

Cicero se nadšeně vrátil. Hřála ho naděje, že se triumvirát rozpadá, ale rozhodně se k tomu zatím neschylovalo. V roce 56 př. n. l. se všichni vůdcové sešli v Luce, což bylo město na hranicích Předalpské Galie, které spadalo pod Caesarovu správu a Caesar toto místo zvolil proto, aby se nevystavil hrozbě zatčení. Triumvirové dospěli ke shodě a dohodli se, jak budou příště postupovat, Pompeius a Crassus se měli stát společně podruhé konzuly na rok 55 př. n.l.

Pompeius dostane za odměnu na pět let bohaté hispánské provincie a bude je moci spravovat in absentia.  

Caesarovo velení v provinciích se prodlouží o pět let. Caesar v té době podnikl několik výprav, hlavně útok proti Germánům se nelíbil Catovi, neboť ho podnikl porušením slibu, ale spíš se Cato bouřil z důvodů politických.  Veřejné mínění stálo v té době zcela na Caesarově straně. Caesar totiž postavil most přes Rýn a převedl přes něj část svého vojska na druhý břeh, kam dosud nevstoupil žádný římský voják. Zdrželi se tam jen krátce, ale ten most byl ukázkou skvělých technických dovedností jeho armády – a zároveň důkazem, že hranice Říma ani jeho vlastních ambicí nemají žádné meze. A o uspokojení vlastních ambicí mu přeci šlo.

Caesar jako schopný vojenský velitel.

Caesar se osvědčil jako jeden z nejschopnějších vojenských velitelů všech dob. Naučil se všechno, co se dalo naučit o tom, jak římská armáda funguje, ale na každém detailu celé soustavy zanechal svou vlastní stopu. Měl fenomenální schopnost snášet tvrdé podmínky. Jako velitel vynikal především bleskovým rozhodováním, přesným načasováním akci a schopností přizpůsobit se nečekaně změněných okolnostem, Jeho armáda se vyznačovala neuvěřitelnou rychlostí a pružností, na něž jeho nepřátelé ani zdaleka nestačili. Naučil se vyváznout z kdejakého rizika.

Kostky jsou vrženy.

Pompeius se stále více vzdaloval od Caesara, kterého se stále víc bál a na kterého žárlil – všem dosud se nemohl odhodlat úplně si ho odcizit. Caesar měl problém; bylo nutno do vypršení lhůty správě provincie nespadl do období, kdy by nezastával žádný úřad. Mohl by bát totiž vystaven soudnímu stíhání. O druhý konzulát se mohl ucházet až na rok 48 př. n.l., takže do té doby si musel udržet nynější postavení. Caesar vyjádřil přání, aby mohl v příslušnou dobu kandidovat na místo konzula in absentia. Pompeius s tím vstřícně souhlasil a sám zařizoval prodloužení správy v Hispánii v nepřítomnosti na další pětiletí. Ale brzy se dal dotlačit k méně přátelským krokům vůči Caesarovi a ty vyvrcholily rozhodnutím, že v březnu r. 59 př. n.l. se bude v senátu projednávat jmenování nového provinčního velitele, který ho vystřídá. A tak to pokračovalo dál. Caesar měl rozhodující osobnosti a orgány proti sobě, R. 49 př. n.l. překročil Caesar řeku Rubicon, Když přecházel přes most s jedinou legií, kterou si k sobě bral. Překračoval i římský zákon o velezradě, zakazující správci provincie, aby s vojskem opustil její hranice, zákon, který Sulla formuloval právě proto, aby zabránil krokům proti vládě.

A tak prohlásil Caesar, kostky byly vrženy a přechod přes tuto říčku znamenal jeden ze zásadních obratů v Římských dějinách.  Uvrhl totiž římský národ do občanské války, která zachvátila celou říši a na kterou nebyla žádná ze stran připravená. Ale v jistém smyslu obrat nastal už o deset let dřív, kdy republiku do značné míry nahradil triumvirát. Mezitím se její nevyhnutelný rozklad uspíšil a teď pouze vstoupil do závěrečné fáze.

Caesar doživotním diktátorem.

 Od r. 49 př. n. l. byl jmenován do ústavní funkce diktátora (jako před tím Sulla), v roce 46 na deset let. V únoru r. 44 př. n.l. se dal najednou senátem jmenovat doživotním diktátorem. Caesar si zase dělal plány – chtěl zmizet z intrikánského města a vrátit se mezi své oddané vojáky,. Protože ho stravovala touha po vojenské slávě. V té době mu bylo již 56 let a vypovídalo mu zdraví, stíhaly ho epileptické záchvaty, ale – stále se mohl vyrovnat Alexandrovi Velikému, protože Crassovu porážku a smrt z rukou Parthů před devíti lety bylo třeba pomstít. Tři dny před jeho odchodem na východ se sešel senát na zasedání v Pompeiově divadle. Tam se na Caesara spiklenci vrhli a ubodali ho. V okamžiku konečného účtování se všichni přítomní vyhrnuli z budovy a Caesar zůstal ležet tam, kde padl.

Poučení.

Caesar nevyřešil a asi by to nikdy nedokázal velké římské dilema. Republika se zřejmě přežila a zůstala bezmocná. Takže nezbývalo nic jiného, než vláda silné ruky. Aristokracie ztratila sama schopnost vládnout, ale diktaturu jednoho člověka tvrdě odmítala. Právě proto Caesara odstranila. Na jeviště vešel muž docela jiného ražení, než Caesar, který ten zdánlivě nemožný úkol vyřeší. Byl to devatenáctiletý Octavianus, prasynovec Julia Caesara, který ho ve svém testamentu adoptoval. Bude to císař Augustus.

Zdroj: M. Grant. Dějiny antického Říma. Julius Caesar.199 - 221