Antika: Jeden z nejtemnějších procesů.

Následující článek je zaměřen na problematiku palestinsko – římských správních, náboženských (rituálních) i politických vztahů, které se zprvu odvíjejí za panování Heroda Velikého, pokračují za jeho nástupců a jmenovaných správců

Do děje též vstupuje jeden z nejtemnějších procesů, Ježíšův soud, sledovaný v tomto článku z pohledu střetu různých právních, náboženských a sociálních systémů, správního uspořádání staropalestinského území  a práva/rituálů.

Úvodem k textu považujeme za vhodné uvést rámcový přehled římských vládců Palestiny:

Tabulka I.

	Caligua
	Nero
	Vespasián
	Nerva
	Traján
	Hadrián

1 Správní uspořádání Palestiny za Pompeia.

V roce 65 př. n. l. zahájil okupaci území Syrie vojevůdce Aemilius Scaudurus.; v roce 63 př. n. l. do Palestiny pronikla římská vojska vedená Pompeiem, který zpečetil osud makabejské epochy. Vojevůdce Pompeius vnikl do chrámu, aniž byla přerušena bohoslužba,a i když byl velekněz dosazen, vlády se ujali římští úředníci. Odpůrci vlády kněžských králů s hasmoneovského rodu usilovali o návrat tradiční teokracie. Zajatí Židé v těchto bojích byli dopraveni do Říma a stali se základem později významné kolonie v hlavním městě říše. K moci v Judsku nastoupila římská velmoc.

1.1 Organizace dobyté Syrie za Pompeia.  

Pompeius začal dobytou Syrii organizovat. Judský stát byl omezen na Judsko, Samařsko, Galileu a část Zajordání. Judské území bylo rozděleno na pět okrsků, aby nemohlo usilovat o samostatnost a představitelem Židů byl jeruzalémský velekněz. Římané dosadili do Palestiny přímou vládu poté, co Palestina přestala být protektorátem, o jehož správu se starali místní vládcové.

1.2 Herodes Veliký král v Judei a jeho následníci.

Dějiny Palestiny/Judei probíhaly za vlády Heroda a jeho následníků za kontroly Říma a vztah Řím/Judea se odvíjel dramaticky. Správním dělením Judei s Římem dosazených vazalských králů, ovládajících vytčená území vzal Judei veškerou naději na svobodu, z čehož vzešly mnohé zápasy, které vyvrcholily židovskou válkou, jak ji líčí Josephus Flavius v knihách Válka židovská a konečně fatálním Bar Kochbovým povstáním a rozptýlením židovského obyvatelstva po tehdejším světě.

Herodes Veliký (*73 - †4 př. n. l.), doba vlády (37 – 4 př. n. l.) byl helénisticko-orientální despota a pouze formálně příslušel k jeruzalémskému kultovnímu společenství a sňatkem s hasmoneovskou princeznou Miriamne se snažil dodat své královské hodností zdání legality. Jako rodilý Idumejec nemohl zastávat funkci velekněze, vázanou na rodový původ, libovolně ji propůjčoval i odnímal příslušníkům staré velekněžské dynastie.

Herodes byl v roce 40 př. n. l. potvrzen v Římě jako král v Palestině. Římané učinili cílený politický tah proti Partům; pro Římany představovala Palestina strategicky důležitým územím nejen proto, že tvořila spojnici mezi Sýrií a Egyptem, ale byla výhodnou přístupovou cestou do Egypta, pro Římany tak životně důležitým územím. S pomocí Říma se Herodovi podařilo Parthy porazit a obsadit Jeruzalém a již od roku 31 př. n. l. byl Herodes i faktickým králem a pánem země; je na místě zdůraznit, že se země, nad kterou panoval už ze závislosti na Římu nedokázala vymanit. Z těchto důvodů na Heroda Velikého pohlížejme podle skutečnosti jako na vazalského panovníka, poplatného Římu a závislého na přízni římského senátu a přízni římského císaře. I přes veškerou snahu, kterou věnoval politice, došlo po jeho smrti k dělení země;  jádro oblasti, ovládané Herodem získal jeho syn Archealos, kterému Římané po stížnostech obyvatel na jeho krutost oblast přeměnili na římskou provincii Judea.

Jako zakladatel dynastie upevnil své nově nabyté království pomocí kombinace politického a brutálního teroru. I když byl podřízen Římu ve věcech zahraniční politiky, uvnitř země vládl podle svých vlastních představ jak vůči Římu, tak i židovským zvykům. Vládl jako král řeckým způsobem. Měl velký soudní dvůr a mnoho cizích žoldáků. Řečtina byla úředním jazykem. Vynakládal sice velké úsilí o získání přízně, ale měl velkou posedlost po řecké kultuře. Je označován za mistrovského stavitele a vystupoval i mimo Palestinu. Zvelebil nejen Damašek, ale i Antiochii. Největší význam měla stavba Jeruzalémského chrámu. Když Herodes zemřel, rozdělil Augustus říši mezi jeho syny podle jeho závěti.

1.3 Tetrarcha Filip.

Tetrarcha Filip (4 př. Kr. – 34 po Kr), syn Heroda Velikého se ujal území severně a východně od Genezaretského jezera. Z rybářské vesnice Betsaidy vybudoval své hlavní město před rokem 2 př. n. l. a přejmenoval ho na Julia na počest dcery císaře Augusta. Ujal se vlády nad územím severně a východně od Genezaretského jezera: Iturea, Trachonitis, Betanea, Gaulatinis, Auranitis, které byly vystaveny nájezdům Nabatejců a Parthů, měly většinou nežidovskou populaci. Staré řecké město Pania přestavěl a přejmenoval na Caesareu Filipovu, kde podle evangelijního vyprávění Petr vyznal Ježíše za Mesiáše (MK 8,27; Mt 16,13). Staré řecké město Panias přestavěl a přejmenoval na Cesareu Filipovu. Petr zde podle evangelního vyprá­vění vyznal Ježíše jako Mesiáše (srov. Mk 8,27; Mt 16,13). V roce 34 n. l. Filip zemřel bez dědice a jeho území bylo přiřazeno k římské provincii Sýrii.

1.4  Herod Filip

Herod Filip byl synem Heroda Velikého a Mariamme II. Jeho manželkou byla Herodias a dcera Salome. I když byl jmenován jako náhradník v jedné z posledních vůlí svého otce, nedostal nakonec žádné území a žil jako soukromník snad v Cesareji (podle jiného názoru: v Římě). V Mk 6,17 a Mt 14,3 je jmenován jako Filip, ačkoliv Josephus Flavius (např. Ant. 18,5,4) jej pojmenovává jen Herodes. Pokládá se to za záměnu s tetrarchou Filipem, i když nelze zcela vyloučit i toto jeho jméno.

1.5  Herodes Antipas, Jan Křtitel a Ježíš z Nazareta.

Herodes Antipas (4 př. Kr. – 39 po Kr.), byl mladší syn Herodovy ženy. Vládl v Galileji (Lk 3,2), v které Ježíš vyrůstal, a v Pereji, oblasti na východ od Mrtvého moře. V Mk 14,1 je nazván králem, v Mt 14,1, je nazván tetrarchou. Když opustil svou manželku, dceru nabatejského krále Aretu IV. (2 Kor 11,32), žil z Herodiatou, dcerou jeho nevlastního bratra Aristobula, která byla ženou Heroda Filipa, nevlastního bratra, syna Mariamme, byl kritizován Janem Křtitelem. Za své napomínání, že porušuje zákon byl uvězněn v pevnosti Ma – Chairús a zřejmě tam i sťat. Antipas projevil zájem o Ježíše a obával se, že by mohl být Janem Křtitelem, který vstal z mrtvých. Ježíš odmítl Herodovu zvědavost a označil ho epitetem „liška“ (Lk 13,32). Zapuzení manželky, dcery krále Arety IV. uvrhlo Antipase do války s Nabatejci. Antipas byl poražen Aretem IV. v roce 37 n. l. a císař Caligula poslal Antipase do vyhnanství v Lyonu /Lugdunum) v roce 39 n. l.

1.6  Autokrat Archealos (4. stol př. n. l. – 6 stol n. l.). 

Etnarcha Archealos byl ustanoven vladařem nad klíčovým územím Judska, Samařska a Idumeje, byl nejméně oblíbeným synem Heroda Velikého. Projevil se jako diktátor a v Novém zákoně je zmíněn v souvislosti s obavou Josefovy rodiny se usadit v Judsku po návratu z Egypta v Judsku (Mt 2,22). Archealova autokratická vláda vyvolala u jeho podřízených takovou nenávist, že vyslali do Říma delegaci se žádostí, aby byl Archealos sesazen (Lk 19,14)- Augustus jim vyhověl a v roce 6 n. l. byl Archealos sesazen, poslán do exilu do Vienne blízko Lyonu, kde zemřel asi v roce 18 n. l. Z Archealova území vytvořil císař Augustus novou imperiální provincii Judsko. Jako součást tohoto mocenského kroku uspořádal římský legát v Sýrii Quirinius census za daňovými účely. Protireakcí bylo povstání Judy Makabejského SK 5,37 a Lk 2,2.

1.7 Následky dalšího politického dělení.

Politické rozdělení země též vysvětluje složitost série událostí, o čemž evangelista Lukáš vypráví ve své pašijové zprávě. Pilát, jako vladař v Judsku, měl soudní pravo­moc nad řízením Ježíšova soudního přelíčení. Ale když zjistil, že Ježíš byl Galilejec, poslal ho k Herodovi Antipovi, který byl právě na návštěvě v hlavním městě bě­hem židovského svátku Paschy. Vztahy mezi Herodem a Pilátem ne­byly vždy uhlazené (Lk 13,1; 23,12; Filón, Ad Gaium 38; # 300). Stížnost došla k římskému legátu v Sýrii a ten Piláta odeslal do Říma (r. 36 po Kr.).

1.8 Herodes Agrippa I.

Herodes Agrippa I. byl vnuk Heroda Velikého a syn Aristobula. Narodil se asi roku 10 př. Kr. Po otcově smrti byl poslán na vychování do Říma, kde vyrůstal se synem císaře Tiberia Drusem. Stal se přítelem Tiberiova dědice Gaia Caliguly. Císař Caligula ho jmenoval r. 37 správcem území jeho strýce tetrarchy Filipa, včetně Abilény po tetrarchovi Lysaniášovi (jmenován v Lk 3,1). Později obdržel také Galileu a Pereu (bývalá území Heroda Antipase). Po Caligulově zavraždění v roce 41 n. l. ho císař l jmenoval králem i nad Judskem a Samařskem. Vládl tak nad celým územím svého děda Heroda Velikého. Agrippa si získal sympatii u Židů tím, že se snažil budit dojem zbožného Žida. V Novém zákoně se o něm hovoří pod jménem Herodes pouze ve 12 kapitole Skutků apoštolů (Sk 12,1.6.11.19.21), kde je řeč o tom, jak pronásledoval křesťany v Jeruzalémě a nechal popravit Janova bratra Jakuba, syna Zebedeova a dal uvěznit Petra, který byl však podle Sk 12,7-11 z vězení zázračně vysvobozen.[1]

1.9  Postavení a pravomoce prokurátorů.

Tabulka II. Seznam římských prokurátorů.

	Coponius
	Marcellus
	Marulus

Představitelem místní vlády byl prokurátor, jmenovaný z příslušníků rytířského stavu a podřízený legátovi dosazenému císařem ke správě syrské provincie. Činnost prokurátora byla dvojí: jako představitel římské říše byl velitelem pomocných oddílů vybíraných z místního nežidovského obyvatelstva, protože Židé byli osvobozeni od vojenské služby. Plnil funkci nejvyššího představitele soudní moci, čímž požíval právo ukládat trest smrti. Jako císařský zplnomocněnec pečoval o zájmy císařské pokladny; vybírání daní a poplatků bylo pronajímáno publikánům, kteří s patřičným ziskem svěřovali vybírání daní na jednotlivých místech dalším nájemcům. Jeruzalém nebyl již hlavním městem Judská, který byl podle židovského řádu rituálně znečišťován přítomností římských úřadů a vojsk, ale hlavním městem se byla Keisareia, město, které vybudoval Herodes Veliký.

2.  Židovská samospráva.

Židům byla ponechána samospráva v náboženství. Nejvyšším představitelem byl jeruzalémský velekněz, jmenován římskými prokurátory. Až v roce 44 n. l. přešlo právo jmenovat jeruzalémského velekněze na panovníky rodu Herodova. V oblastech, které zůstaly pod správou příslušníků Herodova rodu, docházelo k nepokojům. Židovská velká rada sanhedrion měla značnou pravomoc v náboženském právu a právu rodinném a i právo odsuzovat k smrti. Výkon trestu smrti měli v rukou římští prokurátoři.

2. 1 Chrámový klérus.

Na samé špičce kněžské hiearchie stál velekněz, jehož hlavní odpovědnost spočívala v dodržování Zákona a vedení chrámové služby. Velekněz měl ještě další úkol – předsedal veleradě a jako jediný byl zplnomocněn jednou za rok vstoupit do chrámové velesvatyně. Zpočátku bylo kněžství doživotní, později židovští králové a po nich Římané velekněze ustanovovali a sesazovali podle vlastní libosti. Právě úřadující velekněz se musel těšit přízně politických autorit. V letech 18. – 36 n. l. byl veleknězem Annáš syn Setův, zmíněn v Mt 26,3,57; LK 32; Jan 11,49; 18,13n.24,28; Sk 4,6. Ananiáš, syn Nebedův náleželi do laické šlechty a byly patrné rozdíly, kteří pocházeli z venkova a bohatými obchodníky a velkostatkáři.

2. 2 Učitelé zákona.

Učitelé zákona tvořili společenskou skupinu vedle kněžského stavu v židovství teprve po návratu z babylónského zajetí  pod roce 538 př. Kr. jedním z prvních učitelů zákona byl Ezdráš, který se vrátil se skupinou exulantů do Jeruzaléma v roce 398 př. n. l. (Ezd. 7,11) V Novém zákoně jsou učitelé zákona či zákoníci zmíněni pomocí výrazu nomikoi.    

2. 3. Farizeové.

Jméno farizej pochází zřejmě z hebrejského slova perušim, které znamená oddělení a vztahuje se k přísnému lpění na zákoně, což určovalo způsob života a odlišovalo farizeje od méně horlivých v židovství. Farizejské hnutí zřejmě bylo reakcí na zhýralý život Hasmonejců a na nesnesitelnou vládu Řeků před Hasmonejci. Jejich věrnost Mojžíšově zákonu a odmítnutí kompromisů s cizineckými vlivy jim přivedlo velkou úctu mezi židovským lidem. Vnitřní silou farizejů byla spíš synagoga než chrám a svým náboženským postojem byli Ježíšovi nejblíže. I když jsou zmiňování v evangeliích jako hlavní Ježíšovi oponenti, pokud jde o chápání Mojžíšova zákona. Po roce 70 n. l. byli farizeové  jedinými nositeli židovství.

2. 4 Saduceové.

 Jejich jméno je odvozeno od kněze Sádoka (1 Sam 8,17, 1 Kr 2,35. 1 Kron 29,22, EZ 44, 15 – 11. Saduceové náleželi k významným kněžským rodinám a laické aristokracii. Tvořili kněžsou třídu bohatých a mocných. Saduceové popírali vzkříšení (Mk 12,18 par srov Sk 4,1 n jako existenci andělů (Sk 23,8). Uznávali pouze psaný zákon – Toru. Odmítali ústní tradici. Kterou zastávali farizejové- Jejich konzervativní postoj nepřijímá žádný rozvoj dědictví víry. Evangelijní vyprávění „sporu o vzkříšení“ (Mk 12,18 – 27 par. Je jediným případem, kdy saduceové diskutují s Ježíšem.

2.5 Eséni.

Jde o skupinu Židů, kteří reagovali radikálním způsobem na kompromisy oficiálního náboženského života v období Hasmonejců. Odešli do ústraní z veřejného života a založili komunity, kde věrnost Zákonu mohla být uskutečňována v mnišské izolaci. Eséni se připravovali na příchod Božího království životem modlitby, práce a četby Písma, společenství majetku- celibátu a nesmírnou starostí o rituální čistotu. Eséni nejsou zmíněni v evangelích. Důraz Jana Křtitele na rituální umývání jako znamení kajícnosti a jeho kázání p nastávajícím soudu je odrazem praxe a učení esénů. 

3. Politické skupiny.

3.1 Zelóti.

Zélóti (horlivci) organizovali skupinu odporu proti římské nadvládě a jejich cílem bylo nastolení teokracie v Izraeli a to i za cenu ozbrojeného násilí. Kromě toho bojovali proti sociální nespravedlnosti uvnitř vlastního lidu. Povstání zélótů dalo podnět k židovské válce (66 – 73 n. l.), během níž byl zničen Jeruzalém v roce 70 a chrám.

3.1 Sikariové.

Sikariové (herodiáni) byli stoupenci herodiánské strany, zejména Heroda Antipy. I když farizeové byli vůči nim zaujati, přesto se s nimi spojili protože byli stejně jako oni nepřáteli Ježíše. Známý je jejich útok proti Ježíšovi ve sporu o daň césaři. Provokativní chování saducejů při diskusi s Ježíšem vedlo k tomu, aby se Ježíš usvědčil sám.

4  Sanhedrin a Ježíšův proces.

Na úvod je nutné poznamenat, že židovské právo můžeme chápat jako rozdělené do dvou hlavních oblastí práva: občanského, zahrnující všechny obory, o nichž se můžeme domnívat, že jsou součástí jakéhokoliv právního systému a rituální náboženské právo, zákon kdesi uprostřed.[2] Rituální právo (zvyklost) nemusí dovolit to, co zákon nezakazuje. I v tak ohraničené oblasti může zvyklost zakázat to, co bylo zákonem povoleno a někdy mohou být uplatněny sankce proti těm, kteří porušují zvyklostní předpisy. [3]

4.1 Kaifáš a Pilát Pontský.

Tehdejší velekněz v Jeruzalémě, Josef Kaifáš, (18 – 36 n..) sledoval veškeré zprávy o Ježíšových činech, do něhož zahrňme kázání, rozhovory s lidmi, zázraky s uzdravováním a zmrtvýchvstáním, s porušením zákonu o sobotě se znepokojením. Ježíše následovali zástupy a můžeme soudit, že se Kaifáš nejvíce obával bouří, kdyby proti Ježíšovi tvrdě zakročil, až by dokonce prolil jeho krev. Uvědomoval si, že je odpovědný za všechno, co by si mohli Římané vyložit jako nepřátelské postoje vůči nim římskému císaři a Římu. V době těchto událostí byl prokurátorem v Judei jmenován římským císařem Pontius Pilát, který podle zpráv z různých zdrojů měl s Židy různé nepříjemnosti. Římskému císaři byl odpovědný za klid v Judei.  

Druhá stránka věci souvisela s židovským rituálem/dodržováním zákona svatosti, který je obsažen v Tóře v knize Leviticus v kapitolách 17 – 26, doplněn dalšími předpisy.  

4.2 Nikodém hovoří k farizeům a služebníkům po postupech proti Ježíšovi.

Diskuse o Ježíšově mesiášství probíhala během svátku stánků, kterého se Ježíš účastnil, a sehrálo to důležitou roli při snaze lidí vtěsnat Ježíše do mesiánských představ. To vyvolalo mezi lidmi zmatení a hrozby násilím, ale farizeové už učinili ohledně Ježíše rozhodnutí. Nikodém, člen velerady, pokládá otázku týkající se „našeho Zákona“ a zpochybnil arogantní tvrzení, že Ježíš je podvodník a jeho učení je klamné. Nikodém se staví na Ježíšovu obranu jako jediný. Neklade si otázku, zda Ježíš je Mesiáš, ale zpochybňuje správnost postupu proti němu. Ptá se farizeů, proč odsuzují Ježíše, aniž by jej nejprve vyslechli, zjistili, co dělá. Žádný právní předpis ve Starém zákoně ani v rabínském judaismu nevyžaduje, aby byl obviněný vyslechnut a aby žalobce zjistil, co obžalovaný dělá. Nikodém formuluje nové chápání Zákona: proti Ježíši nelze vynést žádný soud, dokud nejprve člověk ve víře neslyší jeho slovo a nerozpozná v jeho znameních a skutcích to, čím opravdu jsou: skutky Boha v Synovi. Nikodém vznáší námitky vůči farizeům tím, že jim sděluje, že správný úsudek ohledně Ježíše si mohou učinit jedině ti, kdo v něho věří. Farizeové a židé s Ježíšem nikdy nevedli dialog, ale jen jeden z nich, Nikodém se nechal oslovit Ježíšovým slovem. Nyní hájí nový způsob chápání Božího plánu. Nachází se v Ježíšových slovech a skutcích. V celém příběhu Ježíš tvrdí, že zvěstuje Boha a že každý, kdo v něho uvěří, dojde věčného života. Co Ježíš dělá a říká, jsou skutky Otce, autentické zjevení, další vyjasnění Ježíšova tvrzení. Během oslav svátku stánků zjevil Ježíše sám sebe jako světlo světa, které přivádí k dokonalosti a činí všeobecnou oslavu chrámu jakožto světla Jeruzaléma a Zákona jakožto lampy a světla, které vědu k Bohu. Omezenost a vzdor farizeů a „židů“ jsou dány jejich odhodlání posuzovat všechno na základě svého Zákona.

Farizeové nejsou ochotni upustit od svých tradic a svého smyslu pro pokryteckou vládu a snaží se uniknout Nikodémovu obvinění tím, že ho obviní stejně jako v případě služebníků a luzy, která nezná zákon. Farizeové ironicky odmítají plnit Boží vůli a již neplní Boží zákon. Připojují se se k lidem, kteří nevěří, že je Ježíš Mesiášem, protože znají jeho původ. Odvolávají se na důkaz Písma, že z  Galilee žádný prorok nepochází (z Galileje naopak pocházel prorok Jonáš, Ozeáš, Nahum).[4]

4.3  Sanhedrin proti Ježíši.

Cílem této kapitoly není popisovat průběh procesu, který Sanhedrin zahájil proti Ježíši, ale není možné pro zdánlivou nesrozumitelnost chování členů Sanhedrinu procesní postup obcházet. Je třeba si uvědomit, že Židé soudí Žida, tudíž a tak mezi nimi probíhá nejen právní, ale i  rituální vztah.

Původ Sanhedrinu je velmi starý; V knize Num. 11:16 je psáno: 16Hospodin Mojžíšovi řekl: „Shromáždi mi z izraelských stařešinů sedmdesát mužů, které znáš jako stařešiny a správce lidu. Vezmi je ke Stanu setkávání, ať se tam postaví s tebou“.[5]

Mojžíš byl ustaven, aby provedl výběr sám, ale Halacha už klade základy demokratické volby podle talmudského výroku Berachot 55.[6] Volební systém ve starověku je uveden v Babylónském talmudu, kap. 17a Sanhedrin a z Jeruzalémského Talmudu, Sanhedrin 1,4, který pojednává o výběru Mojžíšových 71 členů Velkého Sanhedrinu.[7] Volení zástupci odvozují zákonodárnou autoritu od lidí, neboť jsou oprávněni pouze přijímat zákony, ukládat sankce a vydávat předpisy, které mají doplnit zákon Tóry.[8]

4.4 Ježíšova přísaha před veleknězem.

Pro naše účely je důležitá tato funkce Sanhedrinu; disponoval náboženskými, občanskými a trestními pravomocemi nad všemi občany Judeje. Výkony trestu smrti však musely být potvrzeny římským prokurátorem. Někteří soudí, že Sanhedrin byl svými postupy liberální a snažil se šetřit život „božích dětí“. V prvním kole argumentů se museli všichni soudci dohadovat o odpuštění obžalovanému. Tento přístup Sanhedrinu nebyl k Ježíšovi uplatněn, ačkoliv byl Žid a ochrana života „božích dětí“ měla být vůči němu stejně uplatněna jako u ostatních. Odpověď na otázku proč tak Sanhedrin s ním nejednal- Nebyl považován za nevinného, neboť byl pokládán za rouhače, takže podle Sanhedrinu nebylo o čem zvlášť jednat o jeho vině, nevině či polehčujících okolnostech. Zde se opět střetává profánní právo s rituálem.

Jedna z povážlivých chyb, která potvrzuje uvedenou úvahu je, že Ježíš se sám musel obvinit z nezákonného vyznání, čehož si byl vědom a byl si též vědom i následků, ale pronesl ho pod „těžkou“ přísahou pronesenou před veleknězem.

[…] Zapřísahám tě při Bohu živém, abys nám řekl, jsi-li Mesiáš, Syn Boží!“ 64  Ježíš odpověděl: „Ty sám jsi to řekl. Ale pravím vám, od nynějška uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ 

65  Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: „Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Hle, teď jste slyšeli rouhání. 

66  Co o tom soudíte?“ Jejich výrok zněl: „Je hoden smrti.“ [9]

 Proces skončil ve chvíli, když si Kaifáš roztrhl šaty, poté, co Ježíš vyslovil, že je Syn Boží. Roztržení šatu je židovský rituál nad zemřelým, v případě procesu tento rituál mohl souviset se smrtí, rituální rozhodnutí o trestu smrti odsouzeného.

4.5 Ježíš před místodržícím Pilátem. Dvakrát prohlášen za nevinného.

Sice synoptická tradice použila Ježíšův soud před Pilátem a znamení na kříži, aby prohlásila Ježíše za krále, ale v janovském příběhu téma Ježíšovy královské hodnosti převládá v Pilátovu výslechu. Probíhají zde dva soudy. Jeden ze dvou vychází ze setkání římského Piláta a „židů“ a druhý ze setkání mezi Pilátem a Ježíšem. Pilát se otázal na Ježíšovo provinění a „židé“ odpovídají, že již došli k názoru, že Ježíš je zločinec a že musí být popraven, jak to činí Římané, vyvýšením na kříž.

Pilát nechce mít nic společného s židovskými příběhy o králích a mesiáších, ale Ježíš mu sděluje, že je mesiášským králem a že jeho kralování spočívá ve zvěstování Boha světu, ve vydávání svědectví pravdě a v tom, aby přivedl všechny, kdo jsou z pravdy, do svého království.[10]

I když Pilát nebyl schopen vejít do Ježíšova království pravdy, Pilát vychází k „židům“, prohlásí Ježíše za nevinného a na základě zvyku nabídne, že propustí Ježíše – „židovského krále“ krále“, ale židé chtějí propustit Barabáše. Pilát dal Ježíše zbočovat. V souladu s tím, že Pilát prohlásil Ježíše za židovského krále, vojáci jej pak oblékli a korunovali trním.

Poté co vyšel Pilát z vládní budovy, prohlásí Ježíše znovu za nevinného.[11]

Když Pilát vešel opět do vládní budovy, zarazil se, při zmínce, že Ježíš je Syn Boží a pokládá mu otázku typickou pro janovskou christologii: „Odkud jsi?“ Ale nedostal odpověď. Před tímto druhém setkání mu Ježíš zcela otevřeněš  a dobrovolně ukázal, jak se dostat do království pravdy. Ježíš mlčel, protože nechtěl odpovídat na kladené otázky,z pozie lidské moci a nevíry. Poté, když Pilát znovu předstoupil před židy, snaží se ho propustit, znovu ho zarazila poznámka židů, že není přítel císařův.

V den příprav na velikonoce prohlásil Pilát Pontský Ježíše za krále: „hle, váš král. “Židé žádají jen ukřižování a Pilát se diví, že chtějí ukřižovat svého krále.

5. Co se vlastně událo?

Historičnost událostí kolem Ježíše jsou důležité, i když je vskutku nesnadné určit narativní podíl jednotlivých evangelistů a opíráme se o fragmentální záznamy v římských úředních dokumentech a dílo Josefa Flavia, židovského historika. V tomto článku však bylo důležité něco jiného; na pozadí historie a fungování římského správního práva Palestině i židovského práva, které samozřejmě určuje hierarchii moci a jejího výkonu nad jejím území. Z textu vyplývá, že tato znalost nebo uvědomění si politicko - právně – náboženských vztahů na území starověké Palestiny vzhledem obrovského vlivu na pozdější politický vývoj raně křesťanské Evropy, která předznamenala její charakter je důležitá.

5.1 Odpovědnost za Ježíšovu smrt.

Kdo je vlastně odpovědný za Ježíšovu smrt? Rozbor výslechu před Sanhedrinem z právního a historického hlediska byl již vypracován do všech podrobnosti, a co měl nebo neměl Sanhedrin podle práva rozhodnout byly zváženy. Ježíš nebyl ukřižován za rouhání, za které by měl být podle židovského práva ukamenován, ale za politický zločin, za který byl  ukřižován, z čeho vyplývá, že za jeho smrt byli odpovědni Římané. Až potud hovoří židovské či římské právo. I když jsme čerpali při bádání v událostech z různých pramenů a nechtěli jsme zabřednout pouze do právních systémů, zvolili jsme jiný pohled, který hledí na událost z hlediska práva jako rituálu.

5.2  Pilátovo chování a jednání.

Protagonista tohoto příběhu Pilát Pontský, voják Říman vycházel z polyteistického náboženského Říma, který zestátnil náboženství se všemi kulty a rituály, kterými Římané byli svázáni a zavázáni je konat. V jeho příběhu za doby výkonu jeho místodržitelského úřadu v Judei pod vlivem přísného monoteismu není jediná zmínka, že by své náboženské povinnosti vykonával, ale denně ve své službě se se setkával s představiteli judaismu a i když si byl vědom, že jeho služba vyžaduje pověstnou římskou toleranci k náboženství obyvatel provincií, které Římané zřídili a spravovali, přesto porušil tuto dohodu, když dal v noci zanést do chrámu římské insignie a obrazy, znázorňující římskou moc i náboženství, což narazilo na odpor Židů, neboť to mohli chápat jako provokaci proti jejich víře. Jednal Pilát jako Říman, nebo neomalenec či chtěl ukázat svou politickou moc prostřednictvím rituálu? Nad jeho chováním a jednáním v roli Římana a správce stojí mnoho otázek.

Jistě nás udivuje, jak se choval a též i ve své funkci místodržícího jednal ve chvíli, kdy mu Sanhedrin vydal Ježíše, aby na něm vykonal trest smrti. Neshledal ho vinným ve smyslu obžaloby Sanhedrinu (rouhání), a vlastně mu nikdo nedokázal, že chtěl škodit Římu. Přesto ho dal Pilát ukřižovat jako židovského krále jím samotným jmenovaného, což zřejmě  v rámci jeho úkolů nebyl právní akt, neboť krále mohl dosazovat jen římský císař a Pilát takový příkaz od něho neobdržel.

Tyto záblesky v Pilátově mysli v kontaktu s Ježíšem jsou k zamyšlení, i když nejsou vědecky doložené a i když o historičnosti postav tohoto příběhu nelze pochybovat. Není důvod je popírat. Dejme tomu, že Pilát nechtěl podlehnout „židům“ a tentokrát by mohl udělat fatální chybu – odsoudit nevinného, což by mohlo mít na jeho kariéru neblahý vliv. Z druhé strany – nemohl ani využít práva propuštění vězně, jak to bylo v Izraeli zvykem, ale byl pod tlakem vůle většiny.

5.3 Co nám sdělují apokryfy.

Nikodémovo evangelium zřejmě sepsal křesťan židovského původu, ale dílo se přičítá Nikodémovi, o němž se zmiňuje Nový zákon. Nikodém byl členem židovské velerady v Jeruzalémě, ze které byl vyloučen pro své sympatie k Ježíši. Společně s Josefem Arimatejským snímali z kříže Ježíšovo tělo a pohřbili jej do skalní hrobky. Nikodémovo evangelium je též nazváno jako Pilátova Akta, Doba sepsání je předmětem dlouhodobých diskusí a sporů. Někteří badatelé se přiklánějí k názoru. Že původní verze vznikla v průběhu 2. století, jiní mluví ve prospěch 4. až 6. století.

V kapitole první je zaznamenán rozhovor, jejímž obsahem je obžaloba „židů“ proti Ježíšovi. V tomto rozhovoru Židů s Pilátem se odráží rozdílnost náboženského myšlení.

„Máme zákon, že nesmíme nikoho v sobotu uzdravovat, ale on zlými skutky uzdravoval v sobotu mrzáky, hrbáče a lidi s odumřelými údy, slepce a ochrnutí, hluché i posedlé démony.“

 Na to Pilát: Jakými zlými skutky?“

A oni: je to kouzelník s pomocí Belzebuba, pána démonů, vyhání démony a všech so je podřizuje.“

Na to jim Pilát řekl: Ale to neznamená, že vyhání démony s pomocí nečistého ducha, ale s pomocí boha Asklépia.“

2 Pilát dal Ježíše přivést k sobě a řekl mu: „Proč tito lidé svědčí proti tobě? Neřekneš k tomu nic?“ Ježíš řekl: “Kdyby neměli tu moc, neřekli by nic. Jeden každý má moc nad svými ústy, aby mluvila dobře nebo špatně, je to jejich věc.“ [12]

5.4 Snaha smýt z Piláta vinu.

Pilátova slova Ecce Homo určitě měla nějaký význam a důkazem je skutečnost, že se dočkala mnoha interpretací, který vycházejí z předpokladu, že Pilát se snažil zachránit Ježíšovi života. Tendence zmírnit nebo smýt Pilátův podíl viny se objevuje i v evangeliích (Jan 19,4n).Flusser dokládá, že když římský prefekt předvedl pokořeného a zesměšněného Ježíše, aby Židům dokázal, že taková postava nemůže být vzbouřencem proti Římu je moderní interpretací, která může být mylná vzhledem ke známé charakteristice osoby Piláta, jeho brutalita směřovala hlavně vůči „židům“. Flusser se domnívá, že Pilát skutečně váhal, ale nikoliv ze sympatie k Ježíši anebo k  Židům. Podle práva se musel rozhodnout, kterého ze tří vězňů propustí u příležitosti židovských svátků. Volba padla na Barabáše. Pilátova moc závisela na podpoře místních vůdců, a proto musel se podřídit a osvobodit Barabáše. Flusser vidí v parodickém holdu Ježíšovi jako králi Židů a nápisu upevněném na kříži vyjádření protižidovského antisemitismu.  Grotius soudí, že posměšný hold byl zamýšlen jako výsměch mesiánské víře Židů. .[13]

5.5 Svoboda Jeruzaléma.

Pří hlubším studiích čtyřech evangelií shledáme odlišnosti – lidé zástupy buď s Ježíšem sympatizovali nebo v lidech panovalo velké napětí. Tyto odlišnosti mohou pocházet ze skutečnosti, z jakých pramenů vycházejí. My však víme, jak tyto vzájemné hluboké střety mezi Římany a Židy skončily. Touha Židů po osvobození Izraele ze  jha Římanů se nenaplnila, ale velký příběh je mementem až do dnešních dob a zamýšlet nad ním je možné z mnoha úhlů pohledu. Na Bar Kochbových mincích bylo napsáno motto Svoboda Jeruzaléma. Otázka, kdo je odpovědný za smrt Ježíše vedla k fatálním koncům v pozdější historii. Snad by měla otázka znít, co vedlo ke smrti Ježíše? A zahloubat se do bádání prostřednictvím moderních poznatků z historie římské říše a starověké Palestiny ve vzájemném vztahu moci, neboť lidstvo už udělalo od doby Ježíšovy smrti mnoho zkušeností s vládnutím a v pozadí i zkušenosti s otázkou práva a rituálu..  

[1] Ryšková,M. Doba Ježíše Nazaretského, s. 23 – 37.

[2] Golinkin, D. (1997). Jerusalen in jewish law and custom: A preliminary typology.Judaism, 46(2), 169-179. Retrieved from https://search.proquest.com/docview/200413117?accountid=12552.

[3] Broyde, M. J. (2012). CUSTOM AS A SOURCE OF JEWISH LAW: SOME RELIGIOUS REFLECTIONS ON DAVID J. BEDERMAN'S CUSTOM AS A SOURCE OF LAW. Emory Law Journal, 61, 1037-1045. Retrieved from https://search.proquest.com/docview/1037801601?accountid=12552.

[4] Molonej, Fj. Sacra Pagina. Evangelium sv. Jana  s.273 - 277

[5] Riskin, S. (2007, Mar 23). When the nation errs. Jerusalem Post Retrieved from https://search.proquest.com/docview/319622998?accountid=12552.

[6] Goren, S. (1988, Nov 18). Halacha and the people's will. Jerusalem. Post Retrieved from https://search.proquest.com/docview/320913727?accountid=12552

[7] Golinkin, D. (1990, Feb 17). Richard cohen and the talmud. The Washington Post (Pre-1997 Fulltext) Retrieved from https://search.proquest.com/docview/307221084?accountid=12552

[8] Eugene Sockut, Y.,Goell comments. (1991, Jun 18). IMMUTABLE TORA. Jerusalem Post Retrieved from https://search.proquest.com/docview/321024663?accountid=12552,

[9] Mt 26,63-66

[10] Pojem království se v příběhu zjevil jen jednou, když Ježíš říká Nikodémovi, že se musí narodit znovu/shora s vody a z Ducha, aby spatřil Boží království a vstoupí do něj.(Molonej, s. 514)

[11] Molomej, F. J. Sacra Pagina. Evangelium podle Jana.  s.513 -515.

[12] Dus J., Pokorný P., Neznámá evangelia – Novozákonní apokryfy I., Vyšehrad, Praha 2001

[13] Flusser, D. Ježíš 5. Doplňující studie. S. 179 n.