Generační boj o pracovní místa.

Následující úvaha je inspirována  článkem o tom, co si mladá generace myslí o starší generaci ve věci pracovních míst. Skutečně zabírají starší lidé v důchodovém věku mladším pracovní místa?  

Volba studia a pracovní trh.

Na počátku jde o pracovní trh a o něm se nyní málo mluví. Jiná situace je velkých městech, jiná zase v malých městech a záleží také na oblastech, v nichž lidé, mladí i staří žijí a mají určitý životní standard. Nebudu stranit ani starší a ani mladší generaci, protože obě generace to nemají snadné při nárocích, které jsou na ně kladeny. Každá oblast naší země má jistě perfektní demografický přehled a zná statistiky, které zobrazují informace o sociálním stavu občanů, žijících na jejím území. Jistě, že podle těchto poznatků se může zjistit počet lidí v důchodovém věku v tom kterém roce a počet absolventů různých škol, kteří budou hledat po absolvování zaměstnání s vyhlídkou, že budou mít kde bydlet a založit rodinu a budou mít možnost nastoupit do zaměstnání, aby dosáhli určitého životního standardu vhodného pro založení společné domácnosti.

Jaké jsou nabídky práce? To je základní otázka, kterou si musí klást každý, který se studiem připravuje do života a má o své budoucnosti jasné představy, jak hodlá sehnat bydlení, zařídit domácnost, život rodinu spolu s partnerkou a jak se říká, žít alespoň slušně, pokud to nejde jinak s tím, že bude mít pokud možno alespoň pár let stabilní zaměstnání.  

Jaké jsou nabídky práce? Zamyslí se člověk, který cílí k důchodovému věku a za prvé, je zvyklý určitému životnímu režimu z předchozího zaměstnání, za druhé, oproti tomu už nemůže čekat na to, že jako dřív dostane nějaké mimořádné odměny, ale bude si muset vystačit s důchodem, aby všechno dokázal zaplatit a ještě mu zbylo na běžný život.

Vhodná a promyšlená volba studia a jeho zaměření do praxe a výhledem do budoucnosti.

Tomu předchází i volba studia, po jehož absolvování nastoupí do zaměstnání, které budou mladí vykonávat a tím i dosahovat očekávaného životního standardu a budou moci žít bez podpory svých rodičů a prarodičů. Každý začátek je těžký. Kritéria výběru budoucích zaměstnanců do firem a státních úřadů jsou velmi náročná, což je pochopitelné,. protože nikdo na své riziko nepřijme zaměstnance, který už při pohovoru nedosáhne na požadavky budoucího zaměstnavatele a  v budoucnu nepřinese do firmy a do úřadů požadovaný zisk. Střední a vysoké školy přijímají určitý počet uchazečů a je otázkou, kolik jich vydrží až do konce studia a obdrží vytoužený diplom anebo osvědčení o úspěšném složení maturity.

Co bude následovat v tomto případě?

Obory, které vyžadují absolvování střední školy anebo vysoké školy, což je podmínkou, zůstávají otevřeny pro ty, které této podmínce vyhověli. Neúspěšným maturantům či neúspěšným studentům na vysoké škole nezbývá, než si  najít zaměstnání, kde maturita není požadována s tím důsledkem, že často ani jejich mzda není ani dostatečná k tomu, aby žili v drahém podnájmu a založili si domácnost, aby do ní mohli přivést časem své děti. A čas běží. Kladu si otázku, proč nejsou dosud otevřeny učňovské obory, v kterých by se ti zručnější a nadanější na "práci rukou" realizovali a v budoucnu by se možná lépe uplatnili na trhu práce, protože dobrých řemeslníků (do toho počítám všechny obory, pro společnost potřebné a vyhledávané) je stále málo. Pokud rodina má firmu a může zaměstnat své potomstvo, je jistá výhoda pro začátek, ale může se stát cokoliv a firma se dostane do bankrotu a s tím se musí také počítat, nebo ji zničí konkurence. K založení vlastní firmy jsou třeba zase peníze, jisté předpoklady k jejímu řízení a znalosti, jak firmu udržet. Jistě, že k zaměstnávání mladých lidí je třeba připravit prostor při nabídkách práce a i ti, kteří mají maturitní vysvědčení v kapse a nebo alespoň bakalářské studium mají šanci si místo najít a také si udržet pozici, která je časem dobře placená, když se zaměstnanec osvědčí.

Exkurz ze života.

Znám případ z minulosti, že v jedné dobře situované rodině vyrůstal synek, který spoléhal na vysoký životní standard rodičů, kteří mu jako jedináčkovi dopřáli všechno, co mu na očích viděli. A synáček se dostal po maturitě na VÚT a začal se, jak se říká flinkat ve studiu. A jeho matka, znala jsem ji osobně, rázná žena, ho přiměla, aby školy nechal a sehnala mu místo ve fabrice. Nejenže musel zvládnout tak velkou změnu ve svém životě a podřídit se pracovnímu řádu a řízení, ale také se něco naučil, co mu bylo pro budoucnost dobré. Poznal něco, čemu se říká rub života. Po čase, když podle matky vyzrál, se vrátil do školy, kterou úspěšně dokončil a udělal slibnou kariéru bez pomoci rodičů. Nic není ztraceno, pokud mladý člověk, který má opravdové vize, projde i zkouškou neúspěchu a osamostatní se tak, že začne žít svůj život, tentokrát obohacen zkušeností a vůlí dosáhnout dobrých výsledků, které potřebuje k životnímu standardu a založení rodinné domácnosti.      

Žádná práce není podřadná, ale možná nevhodná či nevýhodná.

Dnešní starší generace, která vstoupila do důchodového věku, pokud si udrží zdraví a je nucena si přivydělávat k důchodu, tedy  už jen proto, že se ceny stále zvyšují, nebo že podporuje mladší členy rodiny a snaží se, aby si přivydělala, aby neupadla do dluhů. Skutečnost, že starší lidé pracují znamená, že potřebují peníze. To je jednoduché. Potřebují je proto, že výše důchodu, který jim byl vypočítán za roky práce, jim nedostačuje, protože pokud nebydlí ve svém, bydlí v podnájmu, který je čím dál dražší. Nemohou očekávat finanční pomoc od mladých, kteří zápasí s nezaměstnaností, s hypotékou a jinými problémy, které se na ně valí.

Jejich výhodou je, že mají praxi a zkušenosti, na rozdíl od mladší generace a snadněji nacházejí možnosti k práci v různých oborech, které znají a mají možnost se uplatnit, pokud tak shledá budoucí zaměstnavatel, u něhož se ten který uchází o nabízené místo. Lidé už nejsou pro věk diskriminováni tak, jak tomu bývalo. Jistě si najde místo zdatná účetní s předchozí praxí, kadeřnice, pracovnice v sociálních službách apod. a neřeší, zda je to místo pro ni podřadné, pokud je vhodné k jejímu aktuálnímu zdravotnímu stavu nebo finančně i po jiné stránce výhodné, aby pokryla základní potřeby pro svou domácnost a byla připravena na nenadálé výdaje. Starší generace má životní zkušenosti s tím, když se něco v běhu času zvrtne a co vyžaduje narovnání situace. V tom je ve výhodě.

Starší lidé nepřekáží, ale snaží se také o důstojné dožití a ještě něco dokázat.

Závěr.

Moje úvaha k článkuzde apeluje na porozumění mezi generacemi, které se střetávají na trhu práce a solidaritu v tří generačních rodinách, které mají to štěstí, že jsou stále pospolu a mohou se vzájemně podporovat v životě, i když každá generace má jiné problémy, které je dobré chápat a nedělat hned závěry, které směřují jen k tomu. že si neporozumí. Důchodovým věkem život nekončí, ale začíná další fáze života, kterou lidé ve většině případech chtějí podle svých podmínek prožít tak, jak si myslí, že je to nejlepší. Třeba v práci mezi lidmi, kteří je potřebují, i když v životě se jinak uplatnili. Úcta ke stáří je stejně důležitá jako úcta k dětem a mladým lidem. Život je natolik spravedlivý, že každý do té fáze, pokud má to štěstí, také dojde a určitě bude hledat porozumění. A pokud se úcta ke stáří a jeho potřebám nepěstuje, pak se jí ani nemusí dočkat od té mladší generace.