Marcus Tullius Cicero stále inspiruje.

Pomalu začíná advent, a to je doba pokoje, rozjímání, filosofování, uměřenosti, a tak trochu odvrácení mysli od každodenního života. A přesto, tento článek bude o politice jako o věci veřejné.

O povinnostech.

Ciceronovy úvahy o povinnostech jsou nejen zajímavé pro běžného čtenáře, jak římského, tak i současného; konečně, jaký se vlastně rozdíl v myšlení mezi antickými Římany a námi, lidi z 21. století? Antický Řím ve smyslu západořímské říše sice na svém konci se proměnil v budoucí Evropu a přičinlivostí mnoha lidí jak v historii, tak i současnosti kultura Říma vklouzla do evropského myšlení přes středověk do novověku a dnešní moderní doby.  

Pokračovatelé myslitelů antického Říma jak ve středověku, novověku a v současnosti nemohou jinak než se zabývat obsahy pojmů, jako je povinnost, čest či ctnost. Cicero ve svém druhé knize O povinnostech říká: povinnosti, vztahují se ke zušlechtění života, vedou k získání věcí lidem potřebných, k moci a bohatství. Z toho všeho mi utkvěla jeho myšlenka, kterou vidím jako osu od jeho doby k dnešní době je otázka, co je prospěšné a neprospěšné, jde jednak o to, co z prospěšných věcí je prospěšnější, či co je vůbec nejprospěšnější.

Ještě před ním agilní antičtí Řekové též hledali odpovědi na tyto otázky ve filosofii z jednoho důvodu; co je prospěšné nebo neprospěšné polis (obci); polis byla postavena v řeckém myšlení nad zájmy občanů, z čehož vyplývá, že zájmy občanů byly podřízené zájmu polis.

Antičtí Řekové nevybudovali světovou říši, jako antičtí Římané, ale podle mého cítění, řecká světová říše tkvěla v dílech velkých filosofů, a po ovládnutí Řecka, Římané, dosud zaměřeni svými dobyvatelskými válkami a problémy s rozšířením území své říše, což prakticky znamenalo, že museli vyvinout diplomatické umění, a sehnat také finanční prostředky, jak v říši udržet podmínky k životu lidí a bezpečnosti říše. Lidé, kteří na její území  přicházeli, nebo se stali občany, a usazovali se na jejím území museli přijmout jejich pravidla.

Antičtí Řekové a Římané (a nejen oni) pěstovali právo, nejdříve zvykové, které za určitých politických podmínek kodifikovali a právo normativní, aby si byli jisti svým demokratickým zřízením.

Řekové (Athény) přišli o svou demokracii, na kterou byli pyšní nástupem oligarchické moci a po jejím svržení se znovu pustili do právotvorné činnosti, aby znovu a tentokrát s nejvyšší vážností vytvořili optimální podmínky pro svou společnost a bezpečnost území. Copak my také se neobáváme o demokratické hodnoty a nezkoumáme stále jejich kolísání nebo stabilitu, která vyžaduje zákony, které zajišťují chování, konání a činy všech, ať vládnoucí moci i občanů, kteří plní, resp. jsou povinni plnit na jejich základě své povinnosti? V tom je zřejmě ta filosofie nadřazenosti zájmu polis nad zájmy občanů, i když jejich práva a oprávněné zájmy, stejně jako dnes, nejsou zanedbávány, stejně jako jejich bezpečnost.

Marcus Tullius Cicero, filosof, řečník, státník, politik se doznává: „Já jsem obětoval všechnu svou starost všechny své myšlenky obci, dokud byla spravována těmi, jejichž rukám se svěřila sama. Ale když všechnu moc strhl na sebe jediný samovládce a rada zkušeného člověka nikde nedošla sluchu a když jsem konečně ztratil své druhy v obraně republiky, muže znamenité, nepodal jsem se sklíčenosti, jež by mne zahubila, kdyby se jí byl nebránil, ani jsem se naopak neoddal rozkoším nedůstojným člověka učeného.“

„Ach, povzdechl si, kéž by si byla naše obec zachovala ten směr, kterým se začala ubírat, kéž by neupadla do rukou lidí, kteří touží přivést změnu po způsobit úplný rozvrat! Pak bych se především zabýval víc politickými řečmi než psaním jak jsem činíval, dokud trvalo zřízení republikánské, a ani bych do svých spisů. …Hledáme-li způsob, jak žít důsledně a ctnostně, je to právě metoda filosofická, pomocí níž můžeme tohoto cíle dosáhnout, a žádná jiná.“

K otázce prospěchu.

Jednou z nejzajímavějších pasážích v Ciceronově díle „O povinnostech“ je jím položená otázka prospěchu:

Cicero píše: „V užívání tohoto slova opustili lidé v pochybené praxi správnou cestu a zašli poznenáhlu tak daleko, že odlučujíce čestnost od prospěšnosti, pokládají čestné jednání za něco, co není prospěšné, a prospěšné jednání za něco, co není čestné; to je zhoubný blud, nad nějž horší se nemohl v lidském životě ujmout, píše Cicero a pokračuje: „Avšak lidé, kteří to dobře nechápou, často se obdivují prohnaným chytráků a pokládají špatnost za moudrost. Tento jejich blud třeba vyvrátit a změnit jejich klamnou domněnku v přesvědčení, že mohou dojít svého cíle jen poctivou cestou a spravedlivými činy, nikoli lstí a špatností“.

 Když byly vynalezeny zákony. O spravedlnosti.

Když byli lidé v míru utiskováni od lidí mocnějších, utíkali se vždy o pomoc k některému jednotlivci , vynikajícímu ctností, A ten, aby ochránil slabší před bezprávím, zavedl rovnost a podle stejného právního řádu vládl nejvyšším a nejnižším. Neboť lidé si vždycky žádali  rovné právo; vždyť jinak by to ani právo nebylo

Dokud lidé dosahovali takového práva od spravedlivého a poctivého jednotlivce, byli s ním spokojeni. Když tomu přestalo být, byly vynalezen zákony, aby se všemi lidmi vždycky mluvily jednou a touž řečí.

Je tedy jasné, píše Cicero, že k vládě byli vybíráni ti, o jejichž spravedlnosti měl lid vysoké mínění. A jestliže jim byla mimoto přisuzována také prozíravost, modli se lid é nadít od jejich vedení všeho dobrého. Zkrátka, je třeba všemožně pěstovat a zachovávat spravedlnost jak pro ni samu (neboť jinak by to nebyla spravedlnost), tak také pro rozmnožení cti a slávy.

Cicero vzpomíná na Sókratova slova: „Dobře říkával Sókratés, že nejpřímější a jaksi zkrácená cesta ke slávě je ta, když se člověk snaží být vskutku takový, za jakého chce být pokládán, Myslí-li si někteří lidé, že mohou dosáhnout trvalé slávy přetvářkou, prázdnou okázalostí a strojenou řečí i tváří, velice se mýlí. Pravá sláva vyhání kořeny, a ještě se rozrůstá, kdežto všechno neupřímné opadává jako květ a žádná přetvářka nemůže mít dlouhého trvání“.

Jsem si docela jistá, že myšlenky, které naši antičtí předkové – myslitelé, rozebírali ve svých krásných dílech, napadají i nás v naší době. Jenže, na rozdíl od nich my vyslovujeme prosté názory na ten či onen jev, o kterém soudíme, že něčemu brání, něco znevýhodňuje, zostřuje problémy v mezilidských vztazích a společenských veřejných vztazích.

Jak to řešíme?  Důsledně nehledáme odpovědi na fundamentální otázky o státu a politice, ale hledáme kladné či záporné vlastnosti v chování a jednání či činech jednotlivců či skupin (politických stran). Jsme si vědomi, že v případě záporných způsobují nerovnováhu a v případě kladných nehledáme, v čem vězí naše jistota, či zda nás nevyzývá k nějaké aktivitě pro její pozitivitu.

Naše současné zákony nám umožňují se svobodně vyjadřovat buď na veřejnosti či písemně v médiích, a to je dobře, pokud to vede k pokroku pochopit, co je či není spravedlnost, jak funguje právo v právním státě a zda je či není ohrožena demokracie a co ji konkrétně obecně ohrožuje; samozřejmě, že demokracie tkví v jejích samotných pilířích a do nekonečna ji lze zkoumat z mnoha úhlů, a každý se může vyjádřit k jejím bytostným vlastnostem. Demokracie není jen pojem, ale podobá se složitému hlavolamu.  

Nebudu zapírat, že je to velmi svízelná práce, která si vyžaduje osobnosti, které se těmto otázkám v současné době věnují, kteří srozumitelně pronášejí svá pozorování a na konec i shrnutí svého projevu, aby jim každý rozuměl. Jinak jsou to pouze subjektivní názory kohokoliv z nás, aniž bychom byli zapřaženi do politické činnosti. Myslím, že mnoho lidí právem očekává od politiků, že se budou k těmto fundamentálním a současně existenčním otázkám vyjadřovat vůči veřejnosti. Nestačí jen spoléhat na Internet, na rozhovory redaktorů s různými lidmi, kteří mají co říci, ale to jsou názory, nikoliv zásadní návrhy k tomu, co se očekává od politiků a co od společnosti, protože politici a společnost nejsou rozděleni skleněnou hradbou, ale těsně souvisí jeden pól s druhým, aby živě a k věci komunikovali s veřejností a veřejnost s nimi.