Svoboda slova je mocný nástroj demokracie.

Mediální svět je naplněn názory, které nás zajímají, nebo pohoršují. Říká se, že slovo vyletí z úst jako pírko a párem volů ho nepřitáhnete zpět. Umíme komunikovat v nejrůznějších společenských vztazích? 

Slova, která vyletí z momentální emoce k cílové skupině či jednotlivci mohou být jakoby přátelská, jako například udělená a přitom nevyžádaná rada, kterou cílový člověk či skupina někdy berou jako urážku či co hůře výhrůžku a následuje zbrklá odveta, která byla vždy zavrhována, neboť přinášela s sebou konflikt, vyvolaný zraněnou ješitností či veřejnou dehonestací, kterou je třeba opět narovnat pocitem sebevědomí. Jsme přeci dospělí lidé, ostře sledovaní nově se vyvíjecí generací, která jednou převezme otěže moci, už jinak vychovaná, jinak vzdělaná, jinak náročná na kvalitu svého života. Není třeba pochybovat o jejím přínosu pro budoucnost země a pro přežívající generace. Ukažme jim, jaké hodnoty my vyznáváme a jak ji rozumíme a odkud vzešly, jinak řečeno, v jakých tradicích jsme rostli do dospělosti. Naše chování, jednání a výsledky však jejich tradicí nebudou.

Jistě, že na společnost negativně působí medializované spory mezi volenými představiteli státní moci, kteří mají za úkol spravovat stát, vydávat potřebné zákony, vyhlášky a nařízení, sloužící k upevnění řádu a pořádku. A lidé tak uvažují - to co je nahoře, je také dole. A nic tak neposiluje pořádek a kázeň, jako promyšlené slovo a nic tak nepoškozuje řád a pořádek, když nepromyšlené slovo má takový dopad, že pohoršuje a vyvolá nejistotu nebo dokonce způsobí nestabilitu, kterou je těžké uvést do stavu stability a klidu a obnovení systému soužití který jsme si po roce 1989 zvolili.

Samozřejmě, že demokracie není nějaký konečný ideál, zatím neznáme jiný dokonalejší společenský systém, protože je závislá na chování lidí, kteří se k ní hlásí a na určité rovnováze mezi zákony a mravních hodnotách jak nepsaných a přitom uznávaných pravidel v mezilidských vztazích a též vztahu k zemi, v které žijeme, ke státu, jehož jsme občané. Neobávám se říci, že demokracie jako společenské zřízení má svůj slovník, do kterého nepatří slova, která nepodporují její obsah a smysl, nebo mu dokonce odporuje. Nepatří do něho jiného ponižující výrazy, lidskou důstojnost dehonestující projevy, snižování cti člověka a ohrožování jeho postavení a úcty ve společnosti, byť už nežije. Neúcta k lidem, k vlasti, k symbolům, ke kultuře a nepsaným mravním hodnotám.            

Takovou sílu  má slovo, a tak silná je odpovědnost za jeho pronesení a šíření. To už znali naši dávní a stále uznávaní kulturní předchůdci, kteří procházeli školami řečnictví a učili se nejen řečnit k veřejnosti, ale také na základě tohoto vyškolení,jak manipulovat lidmi pro určité cíle. Někteří učenci a mravokárci tento způsob manipulace odsuzovali, protože to považovali za zbavování lidí svobody v osobním rozhodnutí, což je vždy pro lidskou společnost ošemetné, ba nebezpečné. 

Lidé jakéhokoliv věku jako příjemci informací či zpráv se často ptají svého rozumu - co je pravda? Samozřejmě, pokud nemají přístup k jádru věci, dostatečné znalosti o diskutovaném či probíhající problému, si udělají vlastní názor, který může oponovat názoru toho, který ho vypustil mezi veřejnost nebo mu uvěřit a nějak se preventivně zařídit, pokud cítí, že mohou být v situaci, kde hrozí nějaká újma nebo je ohrožen jejich oprávněný zájem a právo a osobně se obrnit proti nežádoucímu dopadu na jednotlivce, rodinu či nejbližší lidi, kterým běžně pomáhají pro jejich nedostatečnost se osobně o sebe postarat. To je sociální soudržnost, tedy jinak řečeno vztah člověka k člověku, jehož základem je uznávaný žebříček mravních hodnot, který se prolíná kromě psaných zákonů demokratickým zřízením.

Naše politická scéna permanentně prochází zápasem o volební vítězství politických stran v němž nejen figurují jednotlivci, kteří jsou obdařeni mocí a tím i úkoly vůči občanům, státu, jeho politickému zřízení, v jehož základech je ústava. která by měla sjednocovat stát a jeho konstitutivní prvky. a péči o fungování země vnitřně i zevně. Tento demokratický systém, který se prolíná každodenním životem, je závislý na chování, jednání, konání a činnost každého z nás jak v postavení politika jako veřejné osoby, tak i občanů v různorodých vztazích jak v malých, tak i velkých sociálních skupinách, kteří realizují svou schopnost, vědomí a vědění ve prospěch neustálého rozvoje demokratického systému. V základě je to věc stará, historicky odzkoušená a i velmi zranitelná v hierarchii svobod  a práv, které požívá každý občan bez ohledu na jeho společenské a politické postavení. Proto také probíhá střet názorů, a to proto, že se v nich kumulují představy o tom, co je prospěšné nebo co prospěšné není.    

Bylo řečeno : nesuďme, abychom nebyli souzeni. Síla tohoto výroku je odstrašující, ale zdá se, že nebyla dostatečně pochopena. I odpůrci náboženství tuší nebo dokonce vědí, jaké základy byly položeny naší západní civilizaci a odkud pocházejí. Tato minulost, ať chceme nebo nechceme, je stále živá a je v nás stejně tak zakódována, jako Desatero, které je základním kamenem mravních hodnot a k nimž se hlásí i lidé, kteří Tóru nikdy nečetli. Je to pouhých deset slov a jakou mají sílu. Vždyť jsou obsažena v moderních občanských zákonících.

Jestli mají lidé pocit, že je řád a pořádek rozkolísán, že je třeba udělat něco, abychom se k pevnému řádu a lidskému pořádku navrátili, pak je třeba plně pochopit řád a nastolit pořádek v jeho smyslu a hledat cesty, jak ho docílit. Ne bořit staré hradby a nechat za sebou sutiny, ale stavět nové pomyslné hradby mezi tím, co je prospěšné a co prospěšné není a říkat slova, která tu vůli potvrzují. Můžeme se scházet, diskutovat, vznášet své myšlenky na Internet a hlavně, pozorně si naslouchat, protože každý má právo se vyjádřit slovem ať psaným, tak vyřčeným na základě většinových hodnot. A to je velká vymoženost. Takovou sílu má slovo.