Caesarova cesta ke zkáze římské republiky. 1. Boj o kariéru.

Nejde tak o to, abychom Gaia Iulia odsuzovali z našeho současného pohledu a zbavili ho historického významu, kterému se později těšil. Není dobré soudit a pomlouvat nebožtíky, jak pravil kdysi Solón.

Místa, kterými prošly římské legie, jsou pokryta v zemi ostatky římských vojáků a jejich válečných protivníků. Kdybychom nahlédli do římských dějin do jejich počátků, do předřímských dob, dočetli bychom se o tom, že ta dávná minulost byla poznamenána pro Římany existenčními bitvami, v nichž se Římané naučili bojovat a též bychom se dozvěděli, že již v době královské byla římská společnost uspořádána tak, aby bylo snadné provádět vojenské odvody a vycvičit neporazitelnou armádu, v jejímž čele stáli mocní generálové. V té době vlastně Římanům nic jiného nezbývalo, protože kam pohlédli, tam nepřítel. Montesquieu ve svém zajímavém díle O duchu zákonů, v předmluvě o Římanech v 16. století zdůraznil, že síla Římanů spočívala právě v tom, že nesměli být poraženi, protože by se jim nepřátelé krutě pomstili. Možná, že si to tak vyložil i Machiavelli. Také je pravděpodobné, že v historii Evropy byli pokládáni za příklad nezdolné vůle a síly a bráni za příklad. Stejně tak ctižádostivý Gaius Iulius Caesar, který nám nechal slavné dílo Zápisky o válce galské. Možná, že dojdeme k názoru, že Alexandr Veliký nebyl pro něho ten správný vzor.

Římané hodně dali na věštby a v tom jim šli zřejmě antičtí Řekové příkladem. Tyto dva národy však nelze snadno porovnávat, protože každý z nich šel jiným směrem. A je vhodné podotknout, že Caesar hovořil řecky. O tom později. Caesara vyděsil jeden sen, Zdálo se mu, že souloží se svou matkou. Zřejmě se obrátil na hadače a ti mu vysvětlili, že je mu věštěna vláda nad světem, protože matkou, které se ve snu zmocnil, není prý míněno nic jiného nežli země, společná matka všeho tvorstva.

V postavení édila se chopil výzdobě Říma. Vyzdobil comitium, forum i baziliky a kromě toho i Capitolium prozatímně vybudovanými sloupořadími. V nich měla být při nadbytku předmětů vystavena aspoň část slavností výzbroje.

Štvanice a hry uspořádal ve spolupráci s kolegou, ale též odděleně a tak se stalo, že vděk i za společný peněžitý náklad, sklidil on samojediný. Marcus Bibulus, tak se jmenoval jeho kolega se dal slyšet. „Přihodilo se mi totéž co Pollucovi: jako se totiž chrám, vystavěný na fóru oběma bratřím, nazývá jménem Castorovým, tak moje i Caesarova společná štědrost je připisována jedinému Caesarovi.“

Nadto přidal Caesar ještě gladiátorské hry, ale s počtem značně menším, než-li bylo původním úmyslem. Jelikož své odpůrce vyděsil mnohočetným zástupem otroků, sehnaných ze všech možných stran, byla pro počet přípustných gladiátorů v Římě stanovena horní mez, kterou nebylo nikomu povoleno překročit.  

Tímto způsobem si Caesar získal přízeň lidu a pomocí tribunů usiloval o to, aby mu byl usnesením lidu přidělen za provincii Egypt, protože v provincii Zadní Hispánie skončil. Za záminku pro udělení mimořádného velení získal to, že v Alexandrii krále, který byl od senátu nazván spojencem a přítelem národa římského, tamní lidé vypudili, což bylo všeobecně odsuzováno. Ale šlechtická strana se mu postavila na odpor a tak se ji pomstil; aby umenšil její vážnost, dal obnovit vítězná znamení Gaia Maria z triumfů nad Jugurthou a nad Kimbry a Teutony, která kdysi dal Sulla rozmetat. Jako účastník soudního dvora pro stíhání úkladných vrahů prohlásil za takové i ty, kteří v době proskripcí přijali ze státní pokladny peněžitou odměnu za dodání hlav římských občanů, třebaže jim corneillovské zákony zaručovaly beztrestnost.

 Stalo se i to, že někoho nastrčil, aby zažaloval z velezrady Gaia Rabiria, který významně přispěl k potlačení vzbouřeneckého tribunování Lucia Saturnina. Když byl Caesar losem určen za soudce proti obžalovanému, odsoudil jej s takovou vášnivostí, že Rabiriovi, který se pak podle zákona odvolal k lidu, nic neprospělo tak, jak soudcova zaujatost.

Caesarovi nebyla, přes všechno, co pro to udělal, přidělena provincie a tak se snažil získat úřad nejvyššího velekněze. Samozřejmě, že se to neobešlo bez podplácení. Caesar spadl do velkých dluhů, ale to ho nezastavilo. Než se ráno odebral k volební místnosti, prý oznámil matce, která se s ním loučila: „Nevrátím se domů, leda jako velekněz.“  Skutečně, nad dvěma velmi vlivnými spoluuchazeči, kteří ho předčili věkem, tak důstojností, zvítězil do té míry, že sám získal v jejich vlastních volebních okresech více hlasů, nežli oba dostali ve všech.

Caesar se však nedal odradit. Když mu skončil prétorský rok, měl odejít ve funkci místodržitele do Zadní Hispánie, ale tentokrát se mu postavili na odpor věřitelé. Caesar se věřitelů zbavil tak, že si opatřil za sebe ručitele, a proti zvyklosti a právu vyrazil do provincie dřív, než dostal od senátu potřebnou výbavu k výkonu své funkce. Chystala se totiž na něho žaloba, ale dožadovali se ho spojenci, což mohlo být příčinou, že se tak rychle vzdálil z Říma. V Zadní Hispánii propukl nepokoj a když se mu podařilo nepokoje potlačit, rychle se vrátil, aby oslavil triumf a ucházel se o konzulát. Volby již byly vypsány a nebylo by se mohlo k němu přihlížet, nevejde-li do města jako soukromá osoba. Snažil se dosáhnout pro sebe výjimku ze zákonných postupů, ale vyvolal odpor, proto se vzdal triumfu, aby nebyl vyloučen z volby.

A tak vymyslel postup, že ze dvou spoluuchazečů o konzulát, Lucia Lucceia a Marka Bibula, se spojil s Lucceiem a dohodl se ním, že ten, protože byl při menší oblibě značně zámožný, bude po jednotlivých centuriích nabízet ze svého peníze společným jménem jich obou.  To zjistila šlechtická strana a zmocnila se jich obava, že neexistuje nic, čeho by se nemohl odvážit v nejvyšším úřadě, bude-li mít kolegu, kdo je s ním zajedno a kdo s ním souhlasí. Zástupci šlechtické strany Bibulovi radili, aby činil velké sliby, a mnozí k tomu i finančně přispěli, ani Cato nezamítal úplatky v zájmu státu.  A tak byli zvoleni konzuly Caesar a Bibula. Šlechtici se z nyní jasných důvodů dohodli, aby nastávajícím konzulům byly přiděleny úkoly, které byly zcela bezvýznamné, jako péče o lesy a stezky a to Caesara urazilo. A stalo že, když oba, Caesar a Bibula nastoupili do úřadů konzulů, Caesar vyhlásil zákon na rozdělení pozemků a jeho kolega Bibula se ho snažil oddálit. Caesar ho však zbraněmi dal vyhnat z fóra. Bibula si druhého dne v senátu stěžoval, ale nenašel se nikdo, kdo by se ho zastal proti Caesarovi. Bibula byl tak zoufalý, že se do konce konzulátu skrýval doma a neodvažoval se podávat námitky jinak, než písemně. Od té doby Caesar rozhodoval o všem ve státě sám a podle své vůle.

Když po skončení Caesarova konzulátu navrhli prétoři Gaius Memmius a Lucius Domitius, aby se konalo šetření o tom, jako bylo v předešlém roce úředně jednáno, přenesl Caesar věc na senát. A Senát se zdráhal něco vyšetřovat a tři dny jednal a hádal se o nicotnosti. Caesar mezitím odešel do provincie. Tehdy však ihned byla uvalena vyšetřovací vazba na jeho kvestora obžalovaného z několika zločinů. Stalo se to tak, aby bylo naznačeno, co i na něho samého čeká.  Netrvalo dlouho a byl i sám zažalován tribunem lidu Luciem Anstistiem. Odvolal se ke kolegiu všech tribunů a dosáhl toho, že na něho nesmí být podána žaloba, protože je ve státním zájmu mimo město.  

Zdroj: SEUTINIUS: Životopisy dvanácti císařů. Praha: Svoboda: 1974

Pokračování přístě