Brno ve větru a měsíc v úplňku.

Přírodě nic nevyčítám. Jestli je něco špatně ona nemá žádnou vinu. To člověk bývá hlavním podezřelým, když se něco zvrtne. Má přeci dar rozumu.

Samozřejmě, že asi velmi málo lidí bylo nadšeno z těch dnů, kdy tu řádil vítr a zpíval svou úzkostnou, žalostnou píseň od rána do večera. zahnal ptáky z parku, veverky a lidi z ulic, protože kdo by měl chuť se procházet, kromě psů se svými páničky. Nic jiného nezbývá a každodenní  stereotypní program se mění, protože si prosazuje další přídavky k běžné práci. Kdepak jsou ty všední dny, které byly tak jisté od východu slunce, přes poledne až k večeru a dalo se na něčem pokračovat nebo zavírat popsaný blok a otevírat nový, prázdný se žlutými růžemi na obalu a psát si do něho všechno, co člověka napadne. Málokdo si uvědomuje, jak jsou ty zápisky  důležité pro ty, kteří je po letech najdou v knihovně nebo šuplíku a jsou vrženi do minulosti svých předků, když ještě byli děti. Mám takový deník z dětství a zápis, jak praskaly ledy na Labi a jak jsme se dívali z mostu jak po hladinou  plavou ryby a všechno je spojeno s nejbližšími, kteří už tu dávno nejsou, ale v mém deníku po nich zůstala láskyplná vzpomínka. Nejsou zcela ztracení. 

Říkala jsem si: zkusme našim dětem a vnoučatům přiblížit deníkovou kulturu, jakou měla naše generace a i předchozí. Budou si pamatovat na své vzácné chvíle života z těch zápisků třeba v době. když jim nebude nic pro útěchu.

Kéž by ten vitr  dokázal odvanout všechny události, které se neměly stát a daly prostor těm novým, rodícím se, které se v plné míře jednou stanou a budou stránkou dějin nebo zápisem do deníku a nabydou autenticity. Lidé se tak vrátí k osobnímu životu a vlastnímu názoru, který jim nikdo nevnucuje o tom, co je dobré a co už přesahuje rozměr lidského rozumu směrem k hlouposti a tupého přijímání receptů na štěstí a pocitů lítosti, co jsme jednou neudělali a ztráty šance svou chybu napravit.