Kdo si šlape po štěstí?

dospěla jsem k názoru, že mnoho lidí chce být šťastnými a hledají štěstí, v různých událostech a možnostech, jakoby se mělo naskytnout mimo ně, nikoliv v interním pocitu blaženosti.   

Záleží na tom, z čeho v životě vycházejí. Buď se domnívají, že dobro a blaženost je v rozkoši a proto si libují v poživačném životě. Učenci volí čest a shledávají ji jako účel politického života. Touha po cti vyvolává pocit že je člověk dobrý hlavně mezi lidmi , kteří už jsou poctěni u rozvážných lidí, kteří  jsou známí svou ctností, kteří upřednostňují cnost nad ctí. Další možností je život rozjímavý . Oproti tomu je možnost  život výdělečný je násilný ukazuje že bohatství není hledaným dobrem . To si myslí Aristoteles. Platon zase dokládá, že je důležité ctít pravdu.  Ptal se Pilát Ježíše - a co je pravda. A když budeme vědět, co je pravda, najdeme štěstí, nebo úzkost z toho, že ji nedokážeme strávit nebo v ní uvěřit, že je nad naše síly v ní najít své štěstí? Nebo je pravda to co si myslí většina, složená z jednotlivců, z nichž každý má svou představu a druzí k ní jen kývnou. Může tak člověk dojít ke svému osobnímu štěstí? Naše předchozí civilizace - Řekové i Římané byli též hledači štěstí, Řekové ji nacházeli v kráse, Římané ve svém právu, které jim ukazovalo, co je dobře a co špatně. A v čem hledáme my štěstí a dokážeme definovat, v čem v naší civilizaci hledáme ta dobra  a jsou- li naším cílem je objevit zjistit v čem vězí štěstí a já si myslím, že ve spravedlnosti a v její vymahatelnosti i mezi lidmi, v zákonech i před soudy. Z této úvahy mi nyní vyplývá, že všechno co vede ke štěstí u jednotlivců má silný etický náboj. který je obsažený v desateru, které obnovilo tenkrát na Chorébu pro změnu společenského řádu a vztahů mezi lidmi.